Přejít na obsah Přejít na hlavní menu Přejít na podmenu
Česky | English

S Mahenem v síti

Mnoho lidí dnes pohlíží na Jiřího Mahena jako na sice výraznou osobnost prvorepublikového kulturního života, leč pro dnešek již poněkud nezajímavou. Jiří Mahen však není zaprášená ikona, ale moderní a zábavná osobnost - jeho dílo a myšlenky obsahují  pro dnešek stále platná poselství. Ty, kdo se s nimi seznámí, snadno lapí do svých sítí, burcují k odvážným a netradičním věcem, motivují k tvorbě rozvětvených sítí kontaktů, myšlenek, nápadů... V této síti jsme „uvízli“ i my a dále ji rozvíjíme - jak cestami tradičními, tak těmi on-line, virtuálními.


Nelze si představit dokonalejšího bohatství myšlenkového, než jaké je uloženo v knihách!



Knihovna jako instituce národní, 1928

Jiří Mahen

(12. 12. 1882 Čáslav - 22. 5. 1939 Brno)

Básník, prozaik, dramatik a dramaturg, novinář, publicista a knihovník, významný organizátor kulturního života města Brna v období mezi dvěma světovými válkami.

Jiří Mahen, jehož vlastní jméno zní Antonín Vančura, se narodil v tradičně evangelické a písmácké rodině jako třetí ze třinácti dětí. Otec byl v Čáslavi majitelem malého pekařství. Podle rodinné tradice pocházeli Vančurové ze starého zemanského rodu Vančurů z Řehnic. Do obecné školy chodil Jiří Mahen ve svém rodišti, kde také v roce 1893 vstoupil do primy tamějšího gymnázia. To už byla jeho matka sedm let mrtva a otec byl podruhé ženat. V roce 1894 došlo k definitivnímu úpadku otcovy pekařské živnosti. Otec, který marně hledal přiměřené zaměstnání v Čáslavi a okolí, přijal nabídku faráře bratrské církve Eugena Schmidta z Dubé u České Lípy, aby si vydělával jako kolportér náboženské literatury a pomocník faráře. Do Dubé se rodina odstěhovala roku 1895. Gymnazista Mahen však zůstal v Čáslavi. Bydlel tam u svých příbuzných a do Dubé zajížděl pouze na prázdniny. Po absolvování kvarty strávil pak v Dubé celý školní rok jako žák německé měšťanské školy. Do kvinty a sexty chodil rovněž v Čáslavi, septimu a oktávu absolvoval v Mladé Boleslavi, kde také roku 1902 maturoval. Do gymnaziálních let spadají jeho první literární pokusy. V následujících pěti letech studoval Mahen na pražské filozofické fakultě češtinu a němčinu. Spolu se svým vrstevníkem a čáslavským rodákem Těsnohlídkem a s Gellnerem , spolužákem z Boleslavi, vstoupil do okruhu Neumannova Nového kultu a spolupracoval s dalšími podobně anarchisticky a socialisticky zaměřenými časopisy - Novým životem nebo nově založenou Prací. V Novém kultu publikoval poprvé pod pseudonymem Mahen inspirovaném postavou ze Zolova román Germinal . S materiální bídou a s duchovní atmosférou svých studentských let se vyrovnával ve svém pozdějším románě Kamarádi svobody (1907). V roce 1905 Mahen debutoval rovněž v oblasti, která se později stala těžištěm jeho literární tvorby - jako autor aktovky Juanův konec. O rok později vytiskl v Květech svou první celovečerní hru Prorok.

Počátky tvůrčí činnosti

Osudový obrat v Mahenově životě znamenal jeho odchod na Moravu. Po studiu, které opustil těsně před závěrečnou zkouškou, působil ve školním roce 1907/8 jako suplent na reálce v Hodoníně a další dva roky na obchodní akademii v Přerově. Moravské prostředí si zamiloval. Snaha co nejvíc se sblížit s moravským lidem ho vedla k prázdninovému pobytu na evangelické škole v Javorníku u Velké roku 1909. Zde napsal svou nejúspěšnější hru Jánošík inspirovanou cyklem Zbojníci od přítele Miloše Jiránka. Hra měla premiéru v pražském Národním divadle s Eduardem Vojanem v hlavní roli. Básně psal už od studentských dob. Jeho ranná lyrická tvorba vycházela z dobového anarchismu a byla spjata s životním pocitem a postojem generace přelomu 19. a 20. století (Plamínky, Balady, Duha, Tiché srdce). Současně se pokoušel i o prózu. V roce 1907 vydal pod názvem Podivíni impresionistické povídky o romantických snílcích a společenských vyděděncích, o jejich citových dramatech, zklamáních a ztroskotáních.

Inspirace Brnem

Jižní Morava Mahena okouzlila, ale učitelské povolání ho neuspokojilo. Proto uvítal, když mu tehdejší šéfredaktor brněnských Lidových novin Arnošt Heinrich nabídl redaktorské místo. Roku 1910 přišel Mahen do Brna a upsal se mu na celý život. V redakci Lidových novin se setkal se svými známými ze studií - s Gellnerem a Těsnohlídkem. V roce pak 1919 přešel do redakce Svobody, kde vedl po dva roky zahraniční rubriku. Práce v redakci nebránila Mahenovi pokračovat v literární tvorbě. Stovku mnohotvárných drobných próz shrnutých do souboru Díže (1911) označil František Halas za nejdokonalejší impresionistickou knihu naší literatury. V souboru fantastických hříček Měsíc (1921) pak spatřovala mladá literární generace předznamenání svého poetistického programu. Tématická škála Mahenovy tvorby se neustále rozšiřovala. Pro děti vydal v roce 1914 Její pohádky (ve druhém vydání z roku 1922 má sbírka nový titul C o mi liška vyprávěla ). Jako břitký epigramatik se Mahen představil v knížce Kozí bobky z Parnasu . Poezii Brna, vyvíjejícího se z "vídeňského předměstí" v české velkoměsto zachytil v románě Nejlepší dobrodružství (1929). Procítěné obrázky z přírody a své zážitky z rybaření shrnul do Rybářské knížky (1921), která zůstala dodnes jeho nejpopulárnější prozaickou prací. Jako rybář byl Mahen mimochodem činný i organizačně a teoreticky. Stál v čele Prvního českého rybářského spolku v Brně a publikoval odborné ichtyologické články.

Dílo

Publicistika představovala druhý okruh Mahenova prozaického díla. Zahrnovala různé žánrové typy od beletristického útvaru až po eseje, věnované zejména otázkám divadla (Před oponou, 1920, Režisérův zápisník, 1923), literárním vrstevníkům (Kapitola o předválečné generaci, 1934) i obecnějším sociálně filozofickým problémům (Kniha o českém charakteru, 1924). Poezii se po válce Mahen věnoval už jen příležitostně. Z okouzlení Jugoslávií vzešly např. básnické sbírky Scirocco (1923) a Rozloučení s jihem (1934). Zato jeho dramatická tvorba se bohatě rozvíjela. Úspěchu dosáhl historickým dramatem o konfliktu svědomí a moci, Mrtvé moře (1918). Úlevu z válečných útrap hledal v anekdotické hříčce o mladých lidech Ulička odvahy (1917). Následovaly tři hry s výrazným protiválečným a sociálně kritickým aspektem - Nebe, peklo, ráj (1919), Desertér (1923) a Generace (1921). V polovině 20. let pronikly do Mahenovy dramatiky prvky poetismu, jak dokazuje šest "filmových libret" Husa na provázku (1925). Poetismem je poznamenán i Nasreddin čili Nedokonalá pomsta (1930), pohádková fantazie na motivy známých orientálních příběhů. K aktuálním tématům ze současnosti se Mahen obracel v komedii Praha-Brno-Bratislava (1927) a v Rodině 1933 (1934). Hrou Mezi dvěma bouřkami svou dramatickou tvorbu v roce 1938 uzavřel. Mahenovo beletristické dílo bylo jen částí jeho široké a mnohostranné kulturní činnosti, která podnětně zasáhla do nejrůznějších oblastí meziválečného kulturního života na Moravě. V letech 1918-1922 jako dramaturg Národního divadla v Brně položil základy k umělecké tradici brněnského divadla, podporoval literárně závažné hry i jevištní experimenty a uváděl ve známost kvalitní repertoár v cyklu tzv. komorních her. V letech 1920-1924 učil na nově založeném dramatickém oddělení brněnské konzervatoře dramaturgii, režii a rozbor světového dramatu. Ve třicátých letech organizoval v Brně Dramatický svaz. S jeho jménem je také spojeno založení časopisu, "letáku kulturní informace" Index v roce 1929.

Knihovna

Daleko největší Mahenovou zásluhou na rozvoji brněnské kultury však zůstává vybudování brněnské Městské knihovny, jejímž knihovníkem byl jmenován na základě konkurzu 29. listopadu 1920. Svou knihovnickou práci bral Mahen velmi vážně, měl o ní hotovou představu, kterou hodlal naplňovat se stejným elánem a poctivostí, s nimiž se věnoval veškerým svým dalším činnostem. Knihovna se podle něj měla stát dynamickou kulturní instituci, která by cílevědomě vedla čtenáře k rozvíjení vlastní tvůrčí energie a k sebevzdělání. Ze snahy dát knihovníkům návrh organizace knihoven a čtenářům návod ke sebevzdělání vznikla Knížka o čtení praktickém (1924), která se během jednoho roku dočkala čtyř vydání. Své představy o dalším vývoji knihovnictví vyložil také ve spisku Nutnosti a možnosti veřejných knihoven (1925). Pod názvem Knihovna jako instituce národní vyšly v roce 1928 výsledky ankety, kterou zorganizoval mezi knihovníky. Čtenářské problémy řešil rovněž na stránkách novin a časopisů. Ve dvacítce "knihovnických pohádek", které uveřejňoval v letech 1926-27 pod pseudonymem Zelená maska v Rozpravách Aventina, sáhl po formě satirické črty. Špatné sociální poměry veřejných obecních knihoven vedly Mahena roku 1927 k založení Spolku veřejných obecních knihovníků. Mahen nebyl však jen osnovatelem plánů a organizátorem. K jeho běžné pracovní náplni patřilo řešení praktických problémů chodu knihovny a drobná knihovnická práce. Zachovaly se stovky katalogizačních lístků, na nichž zachycoval svým pečlivým způsobem mnoho popisných podrobností a zvláštností. Průkopnická byla Mahenova činnost zvláště v oblasti předmětové katalogizace, v níž do značné míry předjímal zásady dnešního elektronického "klíčování".

Mahenův odkaz Brnu

Po dvacet devět let, které v našem městě prožil, byl Mahen středem jeho kulturního dění a poskytl mu velké množství podnětů. Jeho láska k Brnu byla podložena znalostmi minulosti i současné problematiky města, snahou vyhmátnout v jeho tehdejší kulturní i stavební nedefinitivnosti vlastní tvář. V Brně postupně bydlel na několika místech. Po svatbě v roce 1919 krátce na České 13, v podnájmu u knihkupce Novotného, pak deset let na Bednářské (dnešní Jugoslávské) ulici 18. V roce 1931 se přestěhoval se ženou do většího bytu Okresní nemocenské pojišťovny na Zahradníkově 6 a za další čtyři roky do rodinného domku se zahrádkou na Gomperzově (dnešní Mahenově) ulici 8. Tam žil Mahen spokojeně,v těsné blízkosti přírody, kterou miloval, až do doby kdy se ohlásilo psychické onemocnění, končící tragickým dnem na jaře roku 1939.

Demonstrativní účast na Mahenově pohřbu byla důkazem toho, jak si ho Brňané vážili. Ani později Brno na "svého" Mahena nezapomnělo. Jeho jméno dnes nese brněnská městská knihovna a jedna z budov Národního divadla . Knížkou jeho experimentálních textů se ve svém názvu inspirovalo divadlo Husa na provázku . V Mahenově ulici, ve vilce, kde bylo jeho poslední bydliště, sídlí od roku 1992 (v souladu s vůlí paní Karly Mahenové) památník se zachovanou pracovnou, expozicí o spisovatelově životě a díle a s prostorem pro literární pořady. Roku 1993 byla založena Společnost Jiřího Mahena, která si vytkla za cíl aktivní podporu kulturního života a rozvíjení mahenovských tradic na poli literárním, divadelním, knihovnickém i v péči o životní prostředí.

Vytisknout stránku Vytisknout stránku