Přejít na obsah Přejít na hlavní menu Přejít na podmenu
Česky | English
  •  Exkurze - Ústřední knihovna / 17.00


Příběh domu a lidí kolem něj

Sídlo ústřední knihovny KJM - Schrattenbachův palác - se nachází v samém centru historického jádra města Brna, na hlavní komunikaci, která od raného středověku spojovala Dolní náměstí (dnes náměstí Svobody) s jedním ze vstupů do města, nejdříve s tzv. Brankou, později s Novou branou. Ze středověké zástavby situované na tomto místě se do současné doby dochovala pouze menší část suterénu, zatímco renesanční jádro je dosud  patrné v části přízemí vstupního křídla paláce. Ještě na počátku 18. století stály na místě paláce, který dnes nese jméno jednoho ze svých stavebníků, dva domy. Ten, který byl otočen do dnešní Poštovské ulice,  se stal v roce 1653 vlastnictvím proslulého obránce Špilberku před Švédy Jakuba Ogilvyho. Druhý si v roce 1691 koupil spolu se sousedním domem na Kobližné rytíř Tiburcius Říkovský z Dobrčic.

Zásadní předěl v dějinách stavebního místa nastal v roce 1703, kdy si oba domy zakoupila Marie Elisabeth hraběnka Breunerová, manželka moravského podkomořího Filipa Ignáce hraběte Breunera, a na jejich místě nechala  postavit palác podle projektu představitele architektonické vídeňské moderny, stavebního mistra Alexandra Christiana Oedtla (1654  - 1731). Breunerové byli starý rod původem z Nizozemska, jehož rakouská větev získala v roce 1693 hraběcí titul. Jan Kryštof, císařský plukovník, jenž bojoval v čele svého pluku v bitvě na Bílé Hoře, získal roku 1623 Břežany na jižní Moravě, kde jeho potomci vystavěli v 2. polovině 17. století barokní zámek a kostel. Jan Josef byl v letech 1671 - 1694 světícím biskupem olomouckým a v letech 1695 až 1710 pražským arcibiskupem. Breunerové vlastnili již v průběhu 17. století v Brně dům na rohu Poštovské a Jánské, v 90. letech si koupili malý šosovní dům na Jánské 2.

Nový dům se zařadil mezi nejhonosnější brněnská šlechtická sídla své doby. Nacházel se v něm porcelánový kabinet se 600 kusy interiérového vybavení, obrazárna s více než 50 obrazy, sbírka orientálních předmětů. Doloženo je také rozlišení reprezentační části paláce na samostatné apartmány majitele a majitelky domu, vždy rozdělené na předpokoje, salon a kabinet. V roce 1725 se novým majitelem domu stal  olomoucký biskup, kardinál Wolfgang Hannibal  hrabě Schrattenbach. Za jeho vlastnictví došlo k další přestavbě. Jejím realizátorem se stal tehdejší nejvýznamnější brněnský stavitel, Mořic Grimm (1669 - 1757), který působil v Brně přes 50 let a ovlivnil  velkou měrou jeho architektonickou podobu. Grimm palác zvýšil o plné patro a dal mu jeho víceméně definitivní vnější podobu. K  přednostem přestavěného paláce, jehož stavebníka připomínají dodnes erbovní znaky nad portálem vchodu, patřily především  dva audienční sály v prvním patře s bohatě dekorovanými stropy. Jejich vyhotovení si objednal kardinál Schrattenbach u umělců působících v nedalekém minoritském klášteře, který finančně podporoval. Jako štukatér se uvádí Giovanni Michele Fontana, jako malíř František Řehoř Ignác Eckstein, který mimo jiné vyzdobil i  kopuli nad schodištěm stavovského domu. Rod Schrattenbachů pocházel ze Štýrska, kam se přestěhoval ve 2. polovině 15. století z Frank. K jedné z jeho větví patřil svobodný pán Felix Schrattenbach, který se vyznamenal v bojích proti Turkům. Jeho dva synové založili dvě hlavní hraběcí větve. Po Janu Friedrichovi to byla větev moravská a po Maxmiliánovi větev štýrská, která vymřela v roce 1785. V 18. století se rod vyšvihl mezi společenskou špičku a vzešla z něj řada církevních i světských hodnostářů.

Moravská větev byla spjata s Brnem po dobu tří generací. Stavebník našeho paláce Wolfgang Hannibal hrabě Schrattenbach (1660 - 1738) se narodil na hradě Lamberg ve Štýrsku v početné, ale málo zámožné rodině císařského komořího. V Římě na německé koleji vystudoval teologii a byl postupně kanovníkem v Olomouci a v Salzburgu a děkanem solnohradské kapituly. V roce 1711 byl zvolen olomouckým biskupem, o rok později kardinálem. V letech 1714 - 1719 pobýval jako zvláštní vyslanec císaře v Římě. V Neapoli, kde po dva další roky působil jako místokrál a generální kapitán, zcela propadl hudebnímu opojení. V čele jeho tamější kapely stál v té době zakladatel tzv. neapolské školy, Alessandro Scarlatti. Do dějin diecéze se zapsal jako stavebník - za jeho úřadování byl vybudován např. kostel  Panny Marie v Kroměříži a kapucínský klášter s kostelem ve Vyškově, v Brně nechal přestavět palác na Kobližné a postaral se o štukovou výzdobu biskupského dvora. Především však patřil k těm, kdo se ve 30. letech 18. století nejvíce zasloužili o uvedení opery na Moravu. Na zámcích v Kroměříži a ve Vyškově vybudoval divadla, v nichž byly provozovány neapolské opery a orchestrální skladby. Brno zažilo za jeho pobytu také nebývalý rozkvět jednoho z ústředních žánrů barokní hudby – italského oratoria. Ke konci života se zdržoval především v Brně.  Než byl dostavěn palác na Kobližné, pronajímal si palác Liechtensteinů na Jánské.

Díky stálé přízni kardinála Schrattenbacha a ostatní místní aristokracie dobře prosperovala v první polovině 18. století i brněnská divadelní scéna. V roce 1733 vyrostla na Horním trhu nová divadelní budova. Nové operní Divadlo v taverně si jako první pronajal italský impresário Angelo Mingotti, jehož operní soubor představoval ve své době vrchol veřejné operní produkce v celé střední Evropě a zaměstnával nejlepší pěvecké síly italského původu. Mezi brněnskými osobnostmi, jimž byla dedikována  libreta uváděných oper, nechybí ani kardinál Schrattenbach. Také mnozí další členové schrattenbachovského rodu prosluli jako příznivci a podporovatelé umění. Do dějin hudby vstoupil především synovec kardinála Schrattenbacha Zikmund Kryštof (1698 - 1771), který nastoupil v roce 1753 do funkce salcburského knížete-arcibiskupa. Ve své dvorní kapele zaměstnával Leopolda Mozarta a stal se prvním mecenášem jeho geniálního syna. Jeho mladší bratr František Antonín Schrattenbach (1712 - 1783) zastával v letech 1763 - 1770 nejvyšší úřad na Moravě: byl zemským hejtmanem a prezidentem moravského gubernia. Byl to právě on, kdo na konci roku 1767 umožnil uspořádat brněnské vystoupení jedenáctiletého Wolfganga Amadea Mozarta. Na pobyt Mozartových v paláci upomíná dodnes pamětní deska od J. T. Fischera, odhalená roku 1956 u příležitosti 200. výročí skladatelova narození.

V roce 1786 se stal majitelem paláce syn předešlého, Vincenc Josef Schrattenbach (1744 -   1816), jenž byl v roce 1799 jmenován třetím brněnským biskupem. Vyznamenal se zejména v období napoleonských válek, kdy se mu podařilo dojednat po bitvě u Slavkova příznivější podmínky pro brněnské měšťany ve věci povinného zásobování francouzské armády. Jeho starší bratr Otto Wolfgang (1739 - 1820) byl posledním potomkem rodu po meči (+ 1820), neboť přežil svého syna. (Štýrská linie vymřela už roku 1785 Františkem Ferdinandem, skutečným tajným radou a místodržícím v Dolních Rakousích. Jeho vnučka Antonie hraběnka Žerotínová se provdala za známého brněnského osvícence hraběte Mitrovského a jejich syn Vilém se stal shodou okolností později rovněž majitelem Schrattenbachova paláce - tím, který přistavěl v roce 1847 poslední půlpatro). Vnuk Otty Wolfganga Schrattenbacha Josef Matyáš Thun-Hohenstein, ekonom a politik, stál u vzniku mnoha vlasteneckých podniků, mimo jiné založení České spořitelny, byl milovníkem českého jazyka a literatury a přeložil do němčiny rkp. královédvorský. Milovníky literatury by mohlo dále zajímat, že k jeho přímým potomkům patřili např. Lev Thun, rakouský ministr školství a literát, Maxmilián Thun, manžel Rilkovy múzy Sidonie Nádherné nebo Rosina Františka Thunová, švagrová spisovatelky Marie von Ebner-Eschenbach. Ottova vnučka hraběnka Alžběta (Isabela) Schrattenbachová (1809-1875) se roku 1827 vdala za hraběte Gustava Josefa Kálnokyho, potomka staré sedmihradské šlechty a majitele panství Letovice. Z jejich dětí to nejdále dotáhl Gustav Zikmund (1832-1898), který se stal rakouským ministrem zahraničí. Alžběta byla poslední nositelkou jména Schrattenbach, schrattenbašská krev však samozřejmě koluje nadále v jejím početném potomstvu, mezi něž patří např. i v Brně sídlící rod Belcrediů.

Po členech rodiny Schrattenbachů se od konce 18. století vystřídalo několik dalších majitelů - vysokých úředníků a podnikatelů. Jedním z nich byl zmíněný Vilém hrabě Mitrovský, který v roce 1847 provedl přístavbu půlpatra a pronajal palác manželskému páru z císařského rodu: arcivévodovi a polnímu maršálkovi Ferdinandu Karlovi Viktoru d´Este s manželkou Alžbětou. V roce 1851 zakoupil budovu velkoobchodník Theodor Bauer. V budově se postupně nacházely různé firmy, provozovny a instituce. Různorodé  využití objektu s sebou neslo četné  znehodnocující úpravy. Dvorní barokní průčelí zakryla uzavřená pavlač, v interiérech byly instalovány příčky, proráženy vstupní otvory, pokládány ploché stropy. V letech 1893-1912 vlastnila budovu Úrazová pojišťovna pro Moravu a Slezsko, pak přešla do majetku města a po vzniku republiky v ní sídlilo Zemské vojenské velitelství. Po brutální asanaci městského jádra na přelomu 19. a 20. století zůstal palác jednou z několika málo dochovaných vrcholně barokních památek, postavených pro soukromého vlastníka. V roce 1927 došlo k opravě fasády, při níž byla znovuobjevena pod silným nánosem malby raně barokní pískovcová polychromovaná soška Madony, datovaná na podstavci špatně čitelným datem 1637. V roce 1940 je doložena další generální oprava a úprava uliční fasády. Její výsledky však zmařily válečné události z jara roku 1945,  kdy byla budova natolik poškozena, že se uvažovalo dokonce o asanaci.

Nová kapitola v dějinách paláce se začala psát v roce 1950, kdy  se do něj nastěhovala Veřejná knihovna města Brna. Téměř půl století však trvalo, než se palác zdevastovaný nevhodnými úpravami dočkal generální rekonstrukce; ta poněkud pozměnila vnitřní dispozice, ale umožnila vyniknout elegantnímu půvabu památkově chráněného objektu.

Fotogalerie

Vytisknout stránku Vytisknout stránku