Výstava fotografií Tomáše Mazáče předkládá fotografické střípky z objevování proměnlivé tvářnosti zprvu účelně zařízených míst – technických objektů, průmyslových areálů či železničních vleček – která se pozvolna, jak čas plyne, proměňují v nebývalou, z původních záměrů vyvázanou, svobodně bující skutečnost, ohlašující formou rzi, suti a plevele své vlastní, neodvratné, fotografiemi aspoň pozdržené míjení. Proces je zachycen na příkladu dvanácti brněnských zákoutí.
