Chvála imaginace

Diktáty Petra Borkovce^[1] jsou zajímavé nejen texty samotnými, ale i metodou, jíž vznikaly. Málokdy má autor či autorka potřebu podělit se se svými čtenáři a čtenářkami o informace, které osvětlují způsob psaní předkládaných textů, proto je dodatek k básním potřeba brát jako návodný interpretační klíč. Tento interpretační rámec není naštěstí nijak omezující, naopak básním dodává kouzlo ne nepodobné kouzlu archeologických vykopávek. Lyrickým textem zachycené okamžiky již nejsou pouhými střípky či střepy určité estetické hodnoty, ale ukazují nám, že existovala jistá celistvost zakotvená v širokém kontextu lidstva, světa, vesmíru… a k této celistvosti se texty vztahují. Dveře jsou imaginaci otevřeny dokořán. 

A jaká je vlastně ona metoda? Obrazový doprovod knihy je vlastně jejím předvojem, asambláže Andrey Tachezy (s popisky, které jsou též literárními texty) byly inspirací básníkovi, ne naopak. Takový postup není ojedinělý, jistě se nám rychle vybaví minimálně Obrazárna Josefa Bruknera. Borkovec ale svou metodu komplikuje, ke každému obrazu hledá pasující úryvek ze starého sešitu diktátů. Na první pohled trochu da-da postup, ale autor vysvětluje jeho logiku následovně: „Napadlo mě totiž, že jak asambláže, tak diktáty jsou skrumáže, tlačenice, lepenice, skládky a nečekaná setkání vzdálených věcí.“^[2] Obrazová a textová složka sdílí uměleckou metodu a použitý „materiál“. Můžeme jistě namítnout, že na rozdíl od asambláží diktáty nevytvářejí kýžený celek, skládku slov a vět nechávají bez vzájemného usouvztažnění. Je tomu ale skutečně tak?

Jakýkoliv text formálně vykazující znaky kontinuity, např. tím, že jsou věty ponechány společně v jednom odstavci, by bez školní zkušenosti s diktáty přímo vybízel k hledání logické spojitosti. K domýšlení kontextu, ve kterém jednotliviny spolu souvisí, k domýšlení adresáta, který je s onou kontextovou realitou obeznámen, a sdělení je pro něj proto srozumitelné. Ve světě, kde žijeme, přeci mají mít všechny události smysl, mají spolu souviset a vést od počátku přes krize a peripetie k nevyhnutelnému konci. Naše narativní mysl nám pomáhá nejen porozumět zkratkovitému sdělení, ale často nás svádí na scestí po falešných značkách manipulativních tras. Přirozená mysl tedy musí vidět v diktátu spíše ono setkání než nesourodou lepenici. Básnická sbírka funguje jako oslava této přirozené mysli a nenápadná vybídka přehodnotit přístup k žánru diktátů a k jejich podobě.

Diktáty jako skladiště věcí bez vazeb, očištěných od veškerého kontextu, se pro přirozenou mysl stávají zárodkem mnoha událostí, plodí další aktéry a vytvářejí si vlastní prostory, které zaplňují zvuky i vůněmi. Je-li navíc přirozená mysl nadána imaginací, z tohoto bujení dále vytváří ucelené obrazy (které ne nutně musí být realistické), tak jako se v asamblážích vytvářejí z nalezených úlomků keramiky postavy s roztodivnými účesy či z dopisu vznešená žena. Zde, v konečném díle, se nakonec setkávají metody básníka i výtvarnice, stejně jako se setkávají obsahy jejich děl.

Textové obrazy ale nejsou uzavřené, poskytují možnost vlastního dotvoření čtenářem; lyrické texty prostě zůstávají momentkou zachycenou vědomím, do kterého se dá hravě vklouznout. Zkrátka Borkovcovy básně obstojí samy o sobě jako hravá lyrika, kde jazyk není jen odkazovacím znakem významu, ale i nositelem výrazných zvukových aspektů básní. Hromadění, na které autor poukazuje v doslovu, se v textech objevuje v promyšlených figurách, skládka zde dostává svůj řád, zvuk a význam. S tykadly jako kapradí,/ s tykadly jako paroží,/ s tykadly jako chaluhy, s tykadly jako hřebeny/ poletovali motýli/ (motýli noční, ne denní).^[3] Kdo prošel tradičním vzdělávacím systémem, ozvuky diktátů v básních zřetelně uslyší, ten zvuk se ale náhle rozléhá, básně ho obalují nečekaným kontextem, je vypuštěn do světa, ve kterém dostávají duté zvuky pravopisných cvičení najednou smysl. Mrtvý text je oživen imaginací a zve imaginaci čtenáře ke společné hře. A pokud snad čtenář tuto hru hrát nechce, vždy může význam textu zakotvit v příslušném obraze.

Sbírka Diktáty má potenciál probouzet imaginaci, a ta po dočtení nemusí opět usnout, třeba se ozve ve chvíli, když dítě bude psát diktát, když ho bude učitel či učitelka diktovat, rodič pročítat... pak se může stát pravopis pouhým nástrojem k tvorbě sdělení, které stojí za to dekódovat. Otázkou jen je, zda to není sdělení z minulosti, kdy svět ještě stál za písemnou zprávu o sobě. Patrný vliv starého sešitu na texty a staré věci v obrazech zahalují celou knihu jakousi mlhou nostalgie; té je v dnešní poezii pro děti možná až příliš. Snad to není proto, že vše krásné a imaginativní již patří minulosti.

^[1] BORKOVEC, Petr. Diktáty. Ilustrovala Andrea TACHEZY. Praha: Běžíliška, 2025. ISBN 978-80-88360-41-4.
^[2] Doslov. In BORKOVEC, Petr. Diktáty.
^[3] Báseň Diktáty na dobrou noc