Digitální wellbeing jako fenomén (nejen) v prostoru knihoven

Luciano Floridi, když hovoří o digitální wellbeingu, tak říká, že bychom měli s technologiemi interagovat tak, abychom žili dobrý život. Nemůžeme se jich zbavit, ale není dobré se jimi nechat ovládat. A současně – pod dobrým životem si můžeme v průběhu našich životů představovat různé věci. V článku se pokusíme podívat na to, jak k takovému stavu člověka, který by bylo možné vnímat v kontextu s digitálním wellbeingem, spojit roli knihovny.

Jedno z klíčových témat současné školní kurikulární reformy na základních školách, ale pravděpodobně brzy i na školách středních, je téma digitálního wellebeingu, které již nějaký čas rezonuje také univerzitním prostředím. Když Martin Heidegger v roce 1954 říká, že žijeme ve vleku techniky, do jisté míry anticipuje svět, ve kterém se nacházíme nyní. Technologie se staly integrální součástí našich životů, skrze ně můžeme studovat, pracovat, bavit se, participovat na občanské společnosti nebo vyhledávat informace. Ale současně vytvářejí tlak či formy chování, které nás zpětně vedou do stavu určitého životního diskomfortu, nerovnováhy.

Podle Národního pedagogického institutu ČR můžeme digitální wellbeing definovat jako „stav, kdy člověk rozpoznává přínosy a rizika užívání digitálních technologií a podle toho je zapojuje do života způsobem, který podporuje jeho celkové zdraví, osobnostní rozvoj a odpovědnost vůči sobě, okolí a světu.“ Tento stav zahrnuje fyzickou, kognitivní, emocionální a sociální oblast. Jakkoli definice směřuje primárně do školního prostoru, vnímáme jako zásadní otevřít diskusi nad tím, jakou roli v jeho podpoře mohou mít knihovny.

Co knihovny mohou dělat pro digitální wellbeing v jednotlivých oblastech?

Prvním způsobem, jak můžeme s definicí pracovat, je zkusit si v jednotlivých oblastech, ve kterých se wellbeing objevuje, definovat, co pro něj můžeme dělat. Knihovna je, na rozdíl od školy, místem, které může být méně formální, je méně svázaná s kurikulem nebo povinnými výstupy a může si dovolit luxus, který formální vzdělávání nemá – soustředit se na člověka v jeho celistvosti v dlouhodobé časové perspektivě. Knihovníci a knihovnice někdy říkají, že nejsou pedagogové, jako by mělo jít o nějakou podřízenou pozici nebo méně cennou roli – domníváme se, že v této oblasti je tomu právě naopak – jde o pozici, která je mimořádně výhodná a zajímavá, přinášející značnou míru svobody a relativně málo formálních pravidel. Toho by měla knihovna a knihovník či knihovnice využít.

• Fyzická oblast. Knihovny dnes již běžně nabízejí zázemí, ve kterém je možné pracovat nebo se učit ve zdravějších místech než na židličkách u lavic. Je možné se soustředit na to, aby mladí uživatelé mohli ve své práci zakoušet pohyb, měli místa na sezení, která budou zdravá a pohodlná (gymnastické míče, sedací vaky, …) nebo třeba na stále populárnější chodící pásy a výškově nastavitelné stoly. Pečovat je možné o ergonomii, dobré osvětlení, ale také třeba o to, aby se měli uživatelé kde najíst a napít (a ideálně, aby to bylo zdravé). Knihovna má mimořádně dobré možnosti vytvářet prostředí, v němž se čtenáři budou cítit fyzicky dobře. Stále nevyužité jsou často také venkovní prostory.

• Kognitivní oblast. Tato část digitálního wellbeingu je pravděpodobně tou, která je nejvíce řešená. Knihovny mohou nabízet alternativu k digitálním zařízením formou knih, ale také pečovat o to, aby čas na zařízeních byl produktivní. Právě pocit smysluplně stráveného času je pro digitální wellbeing zásadní. Vytvářet prostředí, ve kterém se člověk bude chtít přirozeně rozvíjet, učit se, dělat něco smysluplného, může knihovna relativně snadno.
  Jde o situaci, kterou zná každý odborný knihovník: studenti se chodí do knihovny učit, i když tam mají často objektivně horší podmínky než doma. To, co ale knihovna má, je určitý étos, jenž je vede k tomu, že jsou schopni se více soustředit na činnosti s vyšší pociťovanou rozvíjející hodnotou. Vytvářet prostředí, ve kterém se důraz věnuje na učení, kreativitu, zkoumání, četbu, je důležitým pilířem digitálního wellbeingu.

• Emoční oblast. Studium toho, jaké emoce jsou spojené s využíváním digitálních technologií, představuje zajímavou a cenou oblast i v knihovní praxi. Obecně lze formulovat například následující oblasti, jimž lze věnovat pozornost: a) Bezpečné a přijímající prostředí s partnerským přístupem, které nesoudí. b) Podpora rodičů a učitelů v oblasti digitálního wellbeingu a digitálních kompetencí. c) Rozvoj specifických schopností práce s technologiemi například při řešení stresových situací, meditací, soustředění se atp. V této oblasti existuje řada aplikací, které může knihovna aktivně nabízet čtenářům. d) Vzdělávání v oblasti prevence rizik a návykového chování, která může mít mnoho podob – od zcela běžných lekcí a besed až po biblioterapii.

• Sociální oblast. Knihovny o sobě stále více hovoří jako o komunitních centrech, vytvářet struktury lidí a aktivit, jež nabídnou dostatečně zajímavé podněty pro (subjektivně) smysluplnou práci s technologiemi nebo jiné činnosti, je základním úkolem knihoven. Práce s technologiemi, kterou mladí uživatelé vnímají jako negativní, je často spojená s absencí fyzicky dostupných sociálních interakcí, s pocitem nudy, neuznání atp. Knihovna může být místem, jež skrze kreativitu dokáží jednotliví uživatelé zakoušet pocit komunity a dosahovat digitálního wellbeingu.

Tyto jednotlivé oblasti jsou jen drobným načrtnutím toho, na co knihovna v oblasti digitální wellbeingu může pamatovat – jádro její práce nebude v tom, aby o něm mluvila, ale aby vytvářela podmínky a prostředí pro jeho realizaci. S tím souvisí ještě jeden fundamentální faktor – pokud se chce knihovna tomuto tématu věnovat, měla by svoji péči ve stejné věci zaměřit také na své zaměstnance a zaměstnankyně. Právě společně sdílená kultura vztahu k technologiím je nezbytným předpokladem pro to, aby knihovna mohla vytvářet skutečně funkční a podporující prostředí.

Kreativita v knihovně jako cesta k digitálnímu wellbeingu

Ukazuje se, že jedním z důležitých konceptů, jenž je s rozvojem digitálního wellbeingu spojený, je participativní kreativita. Jak jsme již řekli výše, učit o digitálním wellbeingu nebo na toto téma pořádat besedy může být zajímavé a někdy cenné, ale reálné dopady jsou jen velice omezené. Zdá se, že klíčové je tedy učit vlastnímu digitálnímu wellbeingu. Na tomto místě bychom rádi nabídli některé možnosti, jak k tomu přistoupit.

• To, co víme, že funguje, jsou participativní metody spojené se sebereflexí – základním krokem je nechat mladé uživatele si vytvořit aplikaci na digitální wellbeing, nechat je navrhnout program v knihovně nebo společně reflektovat ekologické dopady využívání digitálních technologií. Tedy hledat způsoby, kdy vztažení se k tématu bude spojené s tím, že jednotlivý uživatelé budou něco sami reflektovat a vytvářet. V různém věku a s různou zkušeností mohou potřebovat podpořit nebo pomoci s tím, aby se dostali dostatečně hluboko, ale zdá se, že je zcela nezbytné podporovat rozměr kreativní práce v knihovně. Nejrůznější formy workshopů v této oblasti mohou být zajímavé také v tom, že propojují různé uživatele a umožňují jim sdílet zkušenost.

• Druhou důležitou didaktickou komponentou je partnerský přístup – knihovna nepotřebuje uživatele soudit nebo hodnotit, ale může být místem rozhovoru a dialogu. V případě digitálního wellebingu je zásadní to, jak vypadá veřejný diskurs. Jedním z důvodů, proč dnes vnímáme využívání vybraných technologií tak negativně, je vliv prostředí. Možnost hovořit o tom, proč technologie využíváme, k čemu je vztahujeme, proč s nimi děláme právě toto a případně podpora ve vybraných aktivitách, je zásadní. Jen málo kdo chce scrollovat na Instagramu celé hodiny jen proto, že mu to přijde zábavné. Za často ne zcela vhodným digitálním chováním se skrývají určité potřeby a motivace, které knihovna může umět respektovat a integrovat. Zcela zřetelně přitom víme, že restriktivní přístupy nefungují a že skutečně partnerský přijímající přístup představuje klíč k diskusi o digitálním wellbeingu jako takovém. V tomto ohledu by měla být knihovna schopná podporovat také rodiče.

• Třetím přístupem, který bychom rádi zdůraznili, je rozlišování. Data ukazují, že problém jen málokdy spočívá v činnosti samé, ale spíše v její percepci (existují samozřejmě extrémní případy patologického chování, které zde na mysli nemáme). Uživatelé by se měli učit sami posuzovat, co jim v určité situaci přináší radost a co naopak pocit frustrace, jaké strategie jim v jaký okamžik fungují. Digitální wellbeing není možné zajistit dodržováním striktních objektivních pravidel. Mění se uživatelé a jejich potřeby, technologie i kulturní klima, v němž se nacházejí. Trvalá řešení neexistují, je nezbytné se je učit hledat, zkoušet a reflektovat jednotlivé možné postupy a strategie, najít schopnost rozumět sám sobě.

Domníváme se, že právě kreativita, tak jak ji popisuje Paul Karl Feyerabend, jako fenomén spojený s odvahou, odborností a originalitou, může představovat cestu, jak s digitálním wellbeingem pracovat v knihovním prostředí. V prostředí, kde jsou chyby dovoleny a nikdo je nehodnotí, ale současně kde se můžou lidé učit je reflektovat a věci vidět v širším kontextu a souvislostech. Jde tedy o téma, jež je možné snadno navázat na činnosti spojené s kreativním myšlením a kreativní prací s informacemi, které knihovny již běžně rozvíjejí a reflektují. Jen mu dát další rozměr.

Závěr

Téma digitálního wellbeingu je tématem celospolečenské diskuse, často zásadním způsobem odlišně kotvené v různých sociálních a generačních kontextech. V článku jsme se snažili ukázat, že jednoduché metriky, jako je čas strávený u obrazovek nebo počty odemčení telefonu, nejsou vypovídající a nemá smysl se jimi příliš řídit. To, co smysl má, je péče o prostředí, kontext, kompetence uživatelů, jejich schopnosti sebereflexe a orientace se ve světě, který obývají. V této oblasti může knihovna sehrávat důležitou roli a pomoci jim, aby si svůj vlastní wellbeing uměli nacházet.

Cílovou skupinou – na niž jsme také drobně narazili – jsou rovněž rodiče, jimž chybí edukace jak ve vlastním digitálním wellbeingu, tak ve schopnostech pomáhat ho hledat dětem. Přitom domácí prostředí je jedním z důležitých determinantů digitálního wellbeingu dětí a jejich digitálních kompetencí. Také na rodiče by knihovny v této oblasti měli zaměřit pozornost. Ale stejně jako u dětí i u dospělých platí, že nemá velký smysl učit o digitálním wellbeingu, ale že potřebuje rozvíjet osobní reflektovanou zkušenost.

doc. RNDr. Michal Černý, Ph.D.
Katedra informačních studií a knihovnictví FF MU v Brně