Kost

Příběh je s námi odpradávna a během tisíce generací jsme jeho strukturu vybrousili do takové dokonalosti, že narušení této struktury vnímáme jako ozvláštňující, či naopak obtěžující experiment. S příběhem je možné si hrát, zahrávat si s ním se ale nevyplácí. Kniha Kost [1] Báry Dočkalové si s ním určitě nezahrává, osvědčené mechanismy a konvence narativní formy využívá velmi precizně, a proto jsou bohužel i malé nedostatky až příliš znát.

Hrdina našeho příběhu naruší zaběhané pořádky (slušného chování či kosmického řádu – dosaďte si libovolně sami) tím, že sebere kost svého pradědečka z hromady hlíny u odkrytého hrobu. Je to klukovina, nebo poslání? Otázka, kterou si musí zodpovědět čtenář, a záleží, zda čte spíše malý příběh dětského hrdiny, anebo velký příběh o poslání vyvoleného sestoupit do podsvětí, aby se pak mohl vrátit a přinést ostatním smrtelníkům lék na jejich strasti. Je určitě pozitivním přínosem knihy, že ji lze číst oběma způsoby v podstatě současně. Staré i nové se v knize přirozeně snoubí, tak jak tomu bývá v životě jednotlivce i celé společnosti. Záleží jen, na co upřeme svou pozornost. Znesváření rodů, či rodinné konstelace? Zničený lidský osud, nebo fotky z rodinného alba? Vyvolávání duchů pomocí bylin, či první pomoc při panické atace pomocí rad psychologů? Komunikace s duchy, nebo lidská představivost? Motivy z obou zdrojů jsou v textu hojné, a navíc i funkční. Hledíme na fikční svět příběhu a je stejně jako ten náš čitelný přísně racionálně a zároveň skrze symboly, sny a podvědomí. Sláva Freudovi, že v klidu můžeme mít obojí.

Hrdina začíná svou cestu, výpravu ke svatému grálu či zabití draka, které jsou v knize prezentovány uložením kosti zpět do hrobu. Musí samozřejmě opustit bezpečí svého domova, své staré přátelé, podstoupit nepohodlí (zima a nepořádek v tetině domě jsou skutečné výzvy), tápat, co dál, ztrácet víru. Hrdina též v pravý čas dostává pomocníka, a pro moderní literaturu je skvělé, že je to dívka zcela nekonvenční, navíc tajemná, znalá starobylé moudrosti lidu (kterou si občas musí doplnit četbou knihy) a hlavně rozhodná. Z jejich spojení vyplyne osvědčený motiv dětských outsiderů, kteří o prázdninách zažijí to nejskvělejší dobrodružství, a zároveň má dvojice i archetypální proporce. Vše je tak, jak má být, napětí stoupá, krize se prohlubuje, podsvětí čeká...

Hrdina sestupuje do podsvětí, a ledová voda v potoce, do které se nečekaně zanoří, ho prezentuje dokonale. Jeho návrat zpět musí obstarat pomocníků hned několik, aniž by kdo z aktérů zatím tušil, že lék byl přinesen, spása započata, běh dějin se otočil. Kost se ocitá tam, odkud prapůvodně vzešla, a účinky jsou poznat okamžitě. Budeme-li číst zbytek knížky ve světle mýtu, je příběh od této chvíle už jen pozorováním uzdravující se společnosti, zde zastoupené jednou rodinou. To je sice přesně tak, jak by to mělo být, ale vypravování již postrádá své dřívější dynamičnosti, hlavní motivace postavy se vytratila, vše plyne samospádem. Akorát s tím rozdílem, že slovo samospád spíše implikuje volný a přirozený děj, kdežto čtenáři sem tam může připadat, že události závěru knihy jsou spíše postupně odškrtávaným seznamem položek, které je třeba uzavřít. Hluboká linka prastarého lidského příběhu již tolik nepromlouvá do zážitků dětí na prázdninách, ač prezentované události mnoha užitými motivy se k němu stále odkazují. To je ale asi jediné, co lze knize vytknout.

Vcelku je Kost Báry Dočkalové příběhem uceleným, který vypráví o záležitostech bytostně lidských, rodinných, společenských v soudobých kulisách. Navíc své čtenáře provádí hlubokou krizí k ozdravné katarzi, a tím je v současné literatuře cenným a bohužel ojedinělým úkazem. Poslední kapitola, která vypráví o již dospělém hrdinovi, není navíc jen vysvětlující tečkou za příběhem, ale také poukázáním na to, že prastarý příběh nikdy nekončí a že velké věci se dějí tam, kde se necháme osudem spíše všímavě vést, než abychom si ho sami režírovali. A čtenář může být více než spokojen, když autorka ponechá hlavní postavě Matějovi tajemství a neuzavře knihu očekávaným, ale laciným výrokem, že s Rózou žili šťastně až do smrti.

[1] DOČKALOVÁ, Bára. Kost. Ilustroval Zdenka HOLUB PŘEVRÁTILOVÁ. Raketa. V Praze: Labyrint, 2024. ISBN 978-80-86803-94-4.