Nadskutečné skutečnosti

Naše dělení umění na různé druhy, tedy na umění výtvarné, literární, hudební atd., není věcí shůry danou, jde v podstatě o celkem nedávnou konvenci. V rámci této konvence můžeme pohlížet na knihu Silvie Šeborové Hlas lesa [1] jako na literární umění inspirované tím výtvarným, to se ale může zdát celkem omezující. Záměr autorky mohl být různý, například nalákat mládež ke zkoumání díla Toyen, případně přiblížit jim její dílo pomocí srozumitelného příběhu, aniž by jednotlivé obrazy zbytečně pozbyly tajemství či byly omezeny jednou interpretací. K obojímu je kniha vhodná a funkční, ale museli bychom se autorky zeptat, zda toto zamýšlela. Na druhou stranu umění je funkční, pokud je svébytné a nepotřebuje autorský výklad, Šeborové text působí svébytně, otevřen k různým interpretacím, přístupný mladému čtenáři, je uměním, tedy je vhodné klást otázky samotnému dílu, ne autorce. A otázek musí každého napadnout velmi mnoho...

Hlas lesa je příběhem, který se odehrává ve fikčním světě spíše bizarním, tak málo podobném světu reálnému, vypráví ale o skutečném strachu, radosti, obavách, a především o dívce natolik skutečné, že je lehké se s ní identifikovat. Je to příběh proměny, iniciace, dospívání. Vyprávět příběh skutečných proměn ve světech tak málo skutečných je osvědčená strategie, vzpomeňme například Carrollovu Alenku či Nezvalovu Valérii. Provést cestu do hlubin sama sebe, tedy důkladnou introspekci, je v surrealistických kulisách vlastně jednodušší, než v obrazech každodennosti. Sny (a možná i kóma, kdo ví?) nám staví před oči věci, které vědomě či nevědomě vytěsňujeme, před kterými utíkáme. Stejně tak Sofie (nositelka jména a své osobní a možná i obecně lidské moudrosti) prochází neskutečným světem, aby potkala skutečnosti své duše, její hlavní motivací je všemu uniknout a vrátit se do bezpečného domova svého dětství, to ale není možné. Nejprve musí být proměněna.

Sofie prochází krajinami obrazů Toyen, které v ní vyvolávají úzkost. Jsou to ale úzkosti vyvolané okolím, nebo její vlastní, okolím pouze nasvícené? Jsou klauni, kteří dokola opakují stejné představení, symbolem vyčerpaných dětských her, nebo jen vtipnými pomocníky hlavní hrdinky, které každý správný příběh má mít? Hodnota knihy spočívá i v tom, že můžeme text číst obojím způsobem, ideálně vědomou linku popisovaných událostí a postav si podvědomě vykládat symbolicky. Sofiin příběh drží pohromadě, což lze zvláště ocenit, myslíme-li na to, že jej formují obrazy z různých období a různých témat, přirozeně graduje v obvyklé zakončení, které je možná až trochu schematické, ale neurazí. A není hlavním poznáním hrdinky, že se mění v ženu, i když nechce, ale že skutečnost není její vlastní přesvědčení o realitě, ale je mnohem tajemnější, barevnější a často i velmi temná. Tak se kniha obloukem vrací ke svému základu, k inspiraci Toyen, k tomu, že námi poznávaná skutečnost je pouze omezeným výsekem reality a že člověka často ovládají pohnutky, které není schopen nahlédnout. Svět je prostě tajemnější, plný nadskutečných skutečností, které – i když budí obavy – stojí za to prozkoumávat.  Anebo, jako Sofie, se jimi nechat proměnit.

[1] ŠEBOROVÁ, Silvie. Hlas lesa. Ilustrovala Veronika HOLCOVÁ. Raketa. V Praze: Labyrint, 2024. ISBN 978-80-86803-93-7.