„Naladit a uklidnit“: Den poezie na Gymnáziu Břeclav

Jak to celé začalo?

Nápad pořádat Den poezie na břeclavském gymnáziu se zrodil v hlavě naší absolventky Pavlíny Lišovské, tehdy studentky učitelství českého jazyka a literatury na Univerzitě Palackého v Olomouci, která v rámci pedagogické praxe na našem břeclavském gymnáziu, dle vlastních slov, moc chtěla dělat něco s poezií. Vybrala si proto možnost zorganizovat akci, kterou se připojila k celostátnímu festivalu Den poezie. Spojila síly s kamarádem, a rovněž naším absolventem, Janem Sýkorou a na podzim 2010 nachystali program. Akce se setkala s úspěchem jak mezi studujícími, tak i mezi vyučujícími a znamenala natolik inspirativní impulz, že jsme se my, učitelé češtiny, na něj rozhodli v dalších letech navázat, nejprve ve spolupráci s Pavlínou a posléze už samostatně. A na samém počátku vykrystalizoval i formát, který v podstatě dodržujeme dodnes.

Jak u nás vypadá Den poezie?

Jeden listopadový den se žáci celého 2. ročníku vyššího gymnázia (cca 90 účastníků ve věku 16-17 let) účastní projektového dne o délce 6 vyučovacích hodin. Lektoři si nachystají dílnu v délce trvání cca 5 vyučovacích hodin. Námětem dílen (kterých je každý rok na výběr 6 až 7) je typicky každoročně vyhlašované téma festivalu Dne poezie, pokud se jedná o něco speciálního (fyzické básnictví, slam poetry, vytváření audioknihy), nepovažujeme za nutné se nechat aktuálním tématem svazovat – pestrost a volnost k poezii tak nějak patří. Žáci si předstihem na základě anotace vyberou jednu z dílen a celý den se jí účastní. Závěrečná hodina je věnována setkání všech v aule gymnázia, kdy se prezentují výsledky celodenní práce (nebo zábavy, zde se to naštěstí těžko rozlišuje). Výstupy mívají rozmanitou podobu, od stručné prezentace třeba výtvarně pojaté dílny s komentářem, přes čtení vytvořených básní, až po divadelní nebo slamové performance.

Jaké bývají naše dílny?

Napřed tedy jaké naše dílny nejsou: vyhýbáme se přednáškám, frontální výuce – té si žáci užijí v běžné výuce až až. Když už si někdo nachystá spíše přednáškový formát, hned se to ve zpětné vazbě objeví („ze začátku to bylo jako suplovaná hodina češtiny“, „míň informací, více poezie“). Neustále se přesvědčujeme, že poezie si možná více než jiná literární forma zasluhuje zážitek, prožitek, aktivizaci účastníků, ne pasivní předávání informací. Proto nám často funguje třeba výtvarné zpracování (viz dílna Čas žen: osudy a konce básnířek Nely Haluzové).

Dále se snažíme bourat zažité představy o poezii jako něčem nepochopitelném, nedotknutelném – jak říká opravdový znalec poezie Emanuel Frynta: každý žijeme v možnosti poezie, poezie není záležitostí pouze básníků. Každý z nás může dělat poezii, jde jen o to, zda ji v sobě kultivujeme, nebo necháváme zplanět – proto jsme mezi námi často a rádi vítali slamové dílny Martina Schweitzera, který uměl a umí zájemcům ukázat poezii jako nástroj sebevyjádření.

Pravidelnou lektorkou je i Kristýna Bartošíková, která to vidí takto: „První dva roky jsme se s děckama hrabali v sobě a snažili se vyhrabat tu poezii. S tím, že jsem se jim snažila předat svůj pohled na to, že poezie může být ve finále cokoliv, nemusí se to rýmovat, nemusí to být elegantní nebo hluboké, prostě jsme psali, co cítí a co si myslí po nějaké jednoduché práci s emocemi a povídání si.“ Posléze se propracovala k tomu, že i tento přístup jí přišel až moc „seriózní“: „Postupně to bylo rozvernější a víc o možnosti sebevyjádření a kreativitě obecně než o poezii a básnění.“

Kreativita je samo o sobě složité téma – jak ji rozvíjet? Lektoři se někdy u nás uchylují k metodě „líný učitel“, nechávají žáky být. Není to rozhodně univerzální recept: někdy se stane, že to žáci vnímají jako pohodlnost, nepřipravenost lektora a chybí jim jeho nebo její větší zapojení. Nicméně se to většinou vyplácí: ve zpětné vazbě bylo lze se dočíst, že lektor byl „docela free, vysvětlil co a jak a pak nás ‚nechal svému osudu‘. Nekreativce nenutil k ničemu závratnému a nás umělce nekrotil v naší tvořivosti.“

S jakými lektory spolupracujeme?

Stavíme zásadním způsobem na spolupráci gymnázia a jeho absolventů – ti se k nám obecně rádi vracejí, třeba v rámci pedagogické praxe nebo v roli lektorů na našich akcích a projektech, my je zase rádi vidíme a jsme vděčni za pomoc a inspiraci. Důkazem této vzájemné důvěry a pomoci může být právě Den poezie: role Pavlíny Lišovské jako iniciátorky a inspirátorky již byla zmíněna, v rámci svých časových možností se i ona dodnes na Den poezie vrací. Co více, postupem času se vytvořila průběžně obměňovaná skupina lektorů, kterou tvoří většinou právě naši absolventi (a jejich přátelé), na kterou se každý podzim s důvěrou obracím s prosbou o vedení dílen a naštěstí nebývám oslyšen. Většina z nich zažila akci v roli účastníků, díky čemuž dokáží vystihnout „ducha“ Dne poezie v jeho nejrozmanitějších podobách, naladit se na účastníky; není jim třeba nic moc vysvětlovat, prostě „vědí“. Nelze pominout zapojení kolegů češtinářů – dříve sice tvořili podstatnější součást lektorského týmu, dávali žákům možnost zažít je v netypické roli, postupně začali dávat více prostoru lektorům z řad absolventů a současných studentů ve snaze posílit neformální atmosféru a vrstevnický vztah mezi lektorem a účastníkem. Ze strany dalších kolegů projevují největší zájem naši učitelé výtvarné výchovy – tam se průniky a přesahy hledají nejsnadněji.

Jak to vidí naši studenti?

Každoročně se ptáme, zjišťujeme si zpětnou vazbu. A co z ní vyplývá? Že se jim setkání s poezií líbí. Žáci oceňují volnost ve výběru dílen (omezení jsou jedině kapacitní) – pokus pořádat akci ve formě jediné přednášky určené všem byl krátkodechý a neosvědčil se. Účastníci získávají volnost ještě v dalším smyslu: mají odlišně rytmizovaný školní den, nevymezený školním zvonkem v 45minutových intervalech. Dostávají něco ve školství jinak poměrně vzácného: nestrukturovaný čas vhodný k tomu, aby mohli něco soustředěně vytvářet, o něčem se pouze pobavit s někým jiným než pedagogem nebo se jenom na několik hodin prostě uvolnit.

V náš prospěch hraje i neformální atmosféra, ve zpětné vazbě se nám opakovaně objevuje, jak uvolněná atmosféra panuje na dílnách. Roli hraje i účast lektorů, kteří jsou většinou vrstevníky studentů, nepůsobí z pozice učitelské autority, ale jako lidé, co si přišli popovídat, abych skoro citoval jednoho spokojeného účastníka. Se stresem bývá občas spjato závěrečné vystoupení v aule před přibližně 90členným publikem složeným ze spolužáků a lektorů: „Jediné, co mi vadilo, byla závěrečná prezentace, protože to bylo tak trochu stresující.“ Řešením je nikoho nenutit, spíše motivovat, najít roli, která mu bude vyhovovat, a výsledek se dostaví: „Ale ono mi to nakonec spíš pomohlo, protože člověk musí někdy vystoupit ze své komfortní zóny“ (tatáž osoba).

A ještě jednu věc se nám snad daří kultivovat. A myslím, že se jedná o vlastnost, která je s poezií neoddělitelně spjata: všímavost, vnímavost. Opět uvedu myšlenku ze studentské reflexe: Je fajn se trochu uvolnit a vnímat spoustu jiných věcí, kterým nemusíme dávat běžně dostatečnou pozornost. S tím souvisí i další příznačná charakteristika našich dílen: bývají „terapeutické“, tj. kromě pohodové a uvolněné atmosféry často nabízejí práci s emocemi. Jak se nám svěřila jedna studentka, Den poezie jí pomohl „srovnat si své myšlenky po náročnějším a stresovém období a zároveň se trochu zamyslet nad sebou a dát čas i trochu sobě.“

Co říci závěrem?

Mít tak dlouhou tradici pořádání Dne poezie v dnešním neustále se měnícím světě je vlastně dosti nesamozřejmé a vzácné. Jak to, že se jeho smysl nevyčerpává, že nikdo nechce skočit po něčem akčnějším nebo nechce úplně skončit? Možná je to dáno i tím, že se v našem podání jedná spíše o komorní akci s jednoduchým konceptem, která není založena na institucionálních vazbách, oficiální podpoře, ale na spíše individuálních a osobních vztazích. Je jasné, že jakási nezakotvenost, neoficiálnost, se kterou náš Den poezie pořádáme, se může jevit jako její slabá stránka, ale „lo-fi“ organizační styl má taky něco do sebe, už proto, že šetří psychiku nás organizátorů a chrání nás před vyhořením.

Takže mít recept na podobnou akci značí být vybaven nakažlivým nadšením pro poezii, energií čerpanou z pocitu smysluplně stráveného času a trpělivou snahou na sebe postupně nabalit okruh podobně entusiastických lektorů, kteří mají vztah k poezii, k mladým lidem a k naší škole. Vypadá to jednoduše i složitě zároveň, že? A v tom je možná to kouzlo i tajemství břeclavského gymnaziálního Dne poezie.

Petr Švec
Gymnázium Břeclav

Foto: Archiv Gymnázia Břeclav

Čas žen: osudy a konce básnířek – dílna Nely Haluzové z roku 2022.
Její dílna byla inzerována takto:
„Dějiny si špatně pamatují ženy. Nahlédneme pod pokličku příběhu básnířek, ke kterým osud nebyl vlídný. Projdeme se tématy, které spojují ženy v minulosti i současnosti. Ženskost v sobě nese krásu i bolest, které nerezaví. Třeba najdete i tu svou.“
Pro evokaci tématu těžkého života žen a jeho reflexe v poezii byly použity ukázky z filmu Reaching for the Moon o životě americké básnířky Elizabeth Bishopové.
Poté účastníci hledali v básnických sbírkách ženské, intimní motivy, vypisovali si verše, diskutovali o nich a výtvarně je zpracovali.
Ukázka představuje úryvek z básně Negativ Wisławy Szymborské.