Nedusme děti slohovkami aneb jak rozepsat mládež

Nedávno jsem prohrabával svůj nostalgický šuplík a mezi artefakty z gymnázia našel něco, co mě překvapilo. Byl to text, který jsem v záchvěvu hněvu a zlomeného srdce napsal v hodině slohu. Češtinář ho nikdy nečetl, protože jsme odevzdávali až druhou verzi, přepsanou načisto, a já se na poslední chvíli rozhodl napsat něco nového.

Dnes, skoro dvě dekády později, jsem si při jeho čtení něco uvědomil. Já tu práci nikdy odevzdat nepotřeboval. Svou úlohu totiž splnila ve chvíli, kdy jsem ji držel před sebou na papíře. Byla pro mě terapií. Mohl jsem svoje emoce někam vylít, dostat je ze sebe, utřídit si myšlenky.

Tohle je moc, kterou psaní má. Ale pokud si na to nepřijdete sami, nejspíš se to nedozvíte. A je to škoda, protože možná právě to by mohlo děti a dospívající přimět, aby psaní zkusili. Pojďme se podívat na čtyři kroky, které by nám mohly s rozepisováním mládeže pomoct.

1) Psaní nemusí být výkon, ale nástroj sebepoznání

Většina žáků vnímá školní slohovky jako nepříjemnou povinnost. Přitom by možná stačilo, kdybychom psaní rámovali jinak. Třeba kdybychom se místo zadání zaměřovali na to, co může psaní dát právě jim. Kdybych věděl, jakou má psaní moc, možná bych i já sám začal dřív.

Co bych tenkrát mohl chtít slyšet? Třeba že…

• …psaní utřídí myšlenky
  V dospívání zažíváme kolotoč emocí, nevíme, kdo jsme, kdo chceme být, a rozhodí nás prakticky cokoliv, od špatné známky přes křivý pohled na chodbě až po instastory holky, která se nám už měsíc tajně líbí. Jedním slovem. Zmatek.
  Máš v hlavě binec? Zkus si sednout a všechno si sepsat. Pomůže ti to myšlenky urovnat, utřídit a taky uklidnit. Z čehož vyplývá, že…

• …psaní pomáhá
  V dospívání zažíváme první zklamání, zlomená srdce, zrady kamarádů. Ne vždycky je jednoduché svěřit se někomu se svým trápením, a ačkoliv bych vždycky byl pro to, abychom začínali u svých blízkých, psaní může být mezistupeň. Psaní je totiž terapie.
  Piš o tom, co tě trápí. Piš tak, ať se stydíš při představě, že by si to četli tví nejbližší. Přesně tak ze sebe totiž dostaneš to, co potřebuješ. A hlavně: to, co napíšeš, nemusíš nikomu ukazovat. Některé texty splní účel už jen tím, že vzniknou. Ne nadarmo platí pravidlo, že čím horší období, tím delší deníkové zápisky.
  Ale nemusí jít jen o deníky. Pokud píšeš sci-fi o odboji, který bojuje proti zlému impériu, ale zrovna jsi po rozchodu a puká ti srdce, najdi způsob, jak svoje trápení do příběhu zakomponovat. Právě osobní, niterní prožitky rezonují ve čtenářích nejvíc.

Zkrátka pojďme komunikovat přínosy psaní jako takového. V době, kdy se stále častěji mluví o duševním zdraví dospívajících, je to důležitější než kdykoliv předtím.

2) Nestavme mantinely, ale příležitosti

Dodnes si kladu otázku: Jak je možné, že jsem svůj první text „mimo slohovky“ napsal až na vysoké? Nelituju, že jsem nezačal dřív. Jen mě překvapuje, že dítě s tak živou fantazií, jako jsem byl já, se nepokusilo něco z ní zachytit na papír dřív než ve dvaceti letech. Ačkoliv to nemůžu svalit na jednu věc, určitě můžu říct, co k tomu přispělo. Jestli dokázalo moji tehdejší fantazii něco udupat, bylo to zadání slohové práce.

Pamatuju si, jak jsem s očekáváním vyhlížel slohovku a toužil psát o dinosaurech, rytířích nebo vesmírných poutích, jen abych dostal zadání Můj nejkrásnější prázdninový zážitek nebo ještě hůř Popis mého pokoje.

Samozřejmě máme výukové cíle a potřebujeme žáky naučit třeba popis osoby, ale nešlo by jim dát víc volnosti? Co kdyby se z Popiš spolužáka stalo Popiš spolužáka nebo jakoukoliv jinou osobu, kterou si vymyslíš – bojovnici, krále, klidně doktorku na orbitální stanici.

Zkrátka učme žáky formu, ale nechme je zvolit si obsah.

3) Nenuťme všechny tvořit stejným způsobem

Když už zadáváme slohové práce, často dojde na práci s osnovou, respektive se strukturou. A tady je dobré pečlivě volit, v jaké fázi procesu žákům osnovu „vnutíme“.

Existují totiž dva přístupy k tvorbě: zahradník a architekt.

Zahradník neví, kam jeho příběh směřuje. Vidí základní situaci, zajímavé postavy nebo záblesk světa. Sedne si, píše a příběh postupně objevuje. Známí zahradníci jsou třeba Margaret Atwood, Petra Dvořáková nebo Stephen King (který tuhle metodu vehementně prosazuje ve své knize O psaní).

Architekt si nejdřív vymyslí, jak jeho příběh skončí, jaké scény se v něm odehrají, jaké postavy ho zabydlí a v jakém světě se bude odehrávat. Pak teprve začne psát.
Známí architekti jsou třeba J. K. Rowling, Dan Brown nebo James Patterson (který tuhle metodu vehementně prosazuje ve své MasterClass).

Zahradník i architekt jsou samozřejmě dva extrémy jednoho spektra. Ani jeden není správný ani špatný a většina autorstva se pohybuje někde mezi nimi (někteří si třeba naplánují závěr, ale dojdou k němu zahradnickou cestou). Ale je dobré mít o těchto přístupech k tvorbě povědomí. Pokud totiž po žácích chceme osnovu ještě před psaním a máme mezi nimi nějaké zahradníky, můžeme jim tím zablokovat kreativitu.

Hodí se proto žákům oba přístupy k tvorbě představit a nechat je, ať si je v rámci jednoduchého cvičení vyzkouší. Pokud chtějí, můžou si příběh vymyslet sami. Pokud je zrovna nic nenapadá, můžete jim zadat základní situaci:

Tvůj protagonista se probudí na lesní cestě, vedle něj leží rozbité jízdní kolo nebo rozlámaný kočár (výběr nechám na tobě). Na zádech má batoh, na hlavě šrám a nic si nepamatuje.

Rozdělte žáky do dvou skupin. Do skupiny A půjdou ti, kteří by rovnou chtěli začít psát. Do skupiny B zase ti, kteří by si nejdřív chtěli promyslet, kam bude příběh směřovat. Stačí, když si v tuhle chvíli vyberou pocitově, podle toho, co si myslí, že by jim sedělo víc. Skupině B dejte čas na rozmyšlení příběhu, zatímco skupina A může psát. Výsledný text hodnotit nemusíte. O tom tohle cvičení nakonec není.

Opět si můžou příběh vymyslet sami. Pokud je zrovna nic nenapadá, můžete jim zadat druhou základní situaci:

Tvůj protagonista jde po ulici s bandou kamarádů, když na protějším chodníku zahlédne kamaráda z dětství, který je celý ubrečený.

Teď úkoly skupin prohoďte, nechte je napsat text opačným způsobem a na závěr se s nimi pobavte o tom, co jim sedělo víc.
Pokud na cvičení nemáte prostor, a přesto chcete oba přístupy k tvorbě zohlednit, stačí, když po žácích nebudete chtít osnovu předtím, než začnou psát. Zahradníky tím nebudete blokovat a architekti si osnovu stejně promyslí sami.

4) Učme strukturu lidsky, nikoliv pomocí prázdných pojmů

Když už jsem zmínil osnovu, pojďme si říct něco o stavbě příběhu. Mám za to, že používání pojmů jako úvod – stať – závěr nebo expozice – konfrontace – katastrofa/katarze nepatří k těm nejšťastnějším. To první jsou prázdná slova, to druhé vznešeně znějící termíny, které žákům nic neřeknou. Pokud chceme žákům vysvětlit tříaktovou strukturu, navrhuju jednotlivé akty nazvat takhle:

• Akt 1: Úvod do problému

• Akt 2: Snaha o nápravu, potíže po cestě

• Akt 3: Řešení problému

Tohle pojmenování by žákům mohlo lépe vysvětlit, o co v jednotlivých aktech jde. To samo o sobě ještě není všespásné, proto je třeba doplnit i základní vysvětlení toho, co příběh vůbec je. Tedy, že k příběhu potřebujeme tři věci:

• Mít hlavní postavu, která…

• …něco chce a snaží se to získat, ale…

• …něco jí stojí v cestě.

Děti, které začínají psát, mnohdy nemají čeho se chytit. K tomu, aby se jim kreativita rozeběhla, často stačí položit ty správné otázky. Veďme tedy žáky k tomu, aby si ve chvílích, kdy vymýšlí hlavní postavu, položili následující otázky:

• Co chce a jak se toho bude snažit dosáhnout?

• Co jí bude stát v cestě?

• Jak to nakonec vyřeší (nebo nevyřeší)?

Narazíte pochopitelně na žáky, kterým bude bližší lyrika, atmosféra nebo zachycování pocitů než stavba příběhů, a to je naprosto v pořádku. Pro ně tyhle zákonitosti samozřejmě platit nemusejí.

Závěrem bych vám už snad jen pověděl o své kuchařské smůle. Nedávno jsem chtěl vařit tuňákové špagety, ale zapomněl jsem koupit pórek. Vydal jsem se ho proto koupit. Šel jsem do Albertu, ale ke svému překvapení jsem zjistil, že ho nemají. Vyrazil jsem do Billy, ale ani tam jsem neměl štěstí. Když už jsem propadal paranoii, jestli se v danou roční dobu pórek vůbec prodává, zamířil jsem do dalekého Lidlu. Tam jsem pórek nakonec našel, vrátil se domů a uvařil špagety.

Možná vás zaráží, kde se tu tahle příhoda vzala, ale chci na ní ilustrovat tříaktovou strukturu. Hlavní postava něco chtěla, snažila se to získat a navzdory všem překážkám po cestě se jí to nakonec povedlo.

• Akt 1: Chtěl jsem vařit špagety, ale neměl jsem pórek, a tak jsem se ho vydal koupit.

• Akt 2: Šel jsem do Albertu, do Billy a nakonec i do dalekého Lidlu.

• Akt 3: Koupil jsem pórek, vrátil se domů, uvařil špagety.

Za pórek si dosaďte elixír, za vaření špaget uzdravení nemocné babičky, za Albert a Billu vesnice plné šejdířů (což s dnešními cenami odpovídá i realitě) a za Lidl věž čaroděje.

Děti a dospívající mají fantazii na rozdávání a spousta z nich by ji ráda přenesla na papír. Možná jen nevědí, jak na to. Možná ještě nemají ty správné nástroje. Možná nevědí, co všechno jim psaní může dát a jak jim může pomoct. A možná pokaždé, když už se jejich kreativita chystá k rozletu, jí někdo přistřihne křídla.

Pojďme to změnit.

Svou gymnazijní slohovou práci jsem nikdy neodevzdal. Ale nakonec je to dobře. Připomíná mi totiž, že ne každý text musí být dokonalý, oznámkovaný nebo dokonce přečtený. Někdy stačí, když ho dítěti dovolíme napsat.