Ohlédnutí za Kamarádkou knihovnou

Když nás v roce 2006 navštívila představitelka firmy 3M Česko, paní Deirdre MacBean, s návrhem na soutěž o nejlepší knihovnu pro děti, byla jsem nadšena. Nápad přesně souzněl s tím, o čem jsme už delší čas v Klubu dětských knihoven (dále KDK) uvažovali: posílení významu pozice děckařek (a děckařů) v knihovnách i propagaci jejich nelehké a často v oboru podceňované práce. Spolupráce s firmou byla tak trochu z říše snů. Postarali se o skvělou propagaci projektu (byla jsem pozvána k rozhovoru o projektu do všech tří tehdejších celostátních televizních stanic (ČT, Nova, Prima), o projektu byla publikována řada článků v relevantních periodikách – to vše zařídila Alenka Vančurová, která měla propagaci projektu tehdy za firmu na starost), nabídli garanci za odměny vítězům, účast v hodnotící porotě, dopravní prostředek pro ni a další pomoc. Přitom nám ponechali volnou ruku v koncipování projektu, stanovení pravidel, výběru loga atd. Měli jen jednu podmínku, aby se hodnocení soutěžících knihoven nějakou formou účastnily také samy děti.

KDK se do projektu pustil s vervou. S nápadem na název přišla tehdejší předsedkyně KDK, Mgr. Eva Sedláčková, a ten byl s nadšením přijat. Dnes známé logo pohodářské knihy ležící kdesi… stvořil Ing. Radek Boxan. Pravidla soutěže se dlouze diskutovala, a nakonec definovala na vedení (tzv. „mozkovém trustu“) KDK – a soutěž byla na světě. V kritériích jsme chtěli postihnout to, co jsme tehdy považovali za podstatné: rozsah provozní doby knihovny pro děti, bohatost knižního fondu pro děti, dostupnost internetu v oddělení pro děti (jsme v roce 2006!), množství pořádaných akcí pro děti – a samozřejmě dosažené výsledky práce, tedy procento registrovaných dětských uživatelů z počtu dětí v obci, počet výpůjček, obrat fondu; zajímalo nás také členství a aktivita knihovny v KDK. A samozřejmě – v souladu s partnerem soutěže – významnou roli hrála zpětná vazba dětí. Tu jsme zjišťovali formou „vysvědčení“, která děti poskytovaly svým knihovnám. Moc by se nám líbili také dětští členové poroty, jenže naše přání vždy nejsou reálná, a tudíž splnitelná…

Byli jsme napjatí, jak dopadne první rok. A bylo to nad očekávání. Soutěži poskytl záštitu ministr kultury, zjara se přihlásilo 104 knihoven, distribuovali jsme jim, tuším, 20.000 vysvědčení, která děti vyplnily, doplnily obrázky, vlastní texty a stovky poznámek, reakcí a výroků, které nás naprosto nadchly. Za mne je nepřekonaný výrok „Knihovnu (míněna konkrétně Knihovna BBB v Uherském Hradišti) bych za žádnou holku nevyměnil“. S patnáctiletým autorem bych ráda platnost téhle sentence probrala za pár let, ale k tomu už jaksi nebyla příležitost😊

Do finále se ten rok dostalo 11 knihoven, které poctivě objela porota v (genderově zcela nevyváženém) složení: předsedkyně KDK, zástupkyně NK a SKIP a 2 zástupkyně firmy. Celotýdenní cestování a hlavně porovnávání a rozhodování nebylo vůbec jednoduché. To by asi potvrdily všechny knihovnické soutěžní komise. Pořád jsme váhaly, v každé knihovně bylo něco, co nebylo dokonalé. Ale pak jsme přijely do Tišnova – a bylo rozhodnuto. Městská knihovna Tišnov nás přesvědčila nejen svou skvělou činností (výborných knihoven jsme viděly řadu, vlastně všechny finalistky byly opravdu skvělé), ale i tím, jak vypadala. Konečně jsme totiž uviděly moderní, prostornou, krásně a flexibilně vybavenou knihovnu, propojenou s prostorem zahrady, který měly děti možnost využívat – prostě knihovnu, do které jsme mohly bez rozpaků pozvat jakákoli média a říci jim: tak toto je ukázková knihovna, to je ideální kamarádka dětí ve městě.  

Zrcadlová kaple, která hostila první vyhlášení výsledků, byla plně obsazena, soutěžící knihovny se na vyhlášení přijely podívat, byla tu řada zástupců médií. Patronem soutěže se stal Arnošt Goldflam. Odměny tehdy dostaly knihovny, které se umístily na prvních třech místech, drobné odměny dostaly od firmy i SKIP také vybrané děti, zkrátka byl to opravdu velkolepý, úspěšný a krásný ceremoniál, který měl odezvu v médiích.

Následující rok se situace opakovala. Přihlásilo se více než 100 knihoven, vyžádaly si přes 22.000 vysvědčení. A porota opět neměla snadnou práci. Zvítězila Městská knihovna Sedlčany. Jako cenu obdržela nikoli peněžní odměnu, ale bibliobox. Ten se stal na několik let cílovou odměnou pro vítězné knihovny. Jsem přesvědčena, že soutěž významně pomohla zvýšení popularity tohoto zařízení mezi českými knihovnami, i když na to se už asi poněkud pozapomnělo… Odměněny byly opět také děti, které doprovodily tisíce vysvědčení kresbami, hodnotícími komentáři a zajímavými náměty na zlepšení knihovnických služeb.

Jak roky míjely, ze soutěže se stal poněkud dramatický maraton, který vysiloval nejen porotu (ta postupem let získala jiné složení, genderově vyváženější, protože firmu začal zastupovat muž (Dan Dedek) a za SKIP se posuzování účastnil jeho předseda Roman Giebisch), ale i knihovny. Během jednoho roku se přihlásit, distribuovat a získat zpět vysvědčení a jeho přílohy, odeslat je do Národní knihovny, vyplnit tabulky a ještě se event. připravit a zvládnout návštěvu poroty bylo opravdu namáhavé. A tak se vedení KDK rozhodlo, že soutěž bude mít dvouletý interval. Časové dispozice se ustálily: vyhlášení soutěže během května, přihlášení (s počtem požadovaných vysvědčení) do konce června, distribuce vysvědčení během prázdnin, v září-říjnu rozdání dětem a do 15. 12. shromáždění vyplněných vysvědčení a jejich odeslání do NK. Tam se vysvědčení ujala skupina, která je třídila, statisticky vyhodnocovala, vypočítávala průměrné známky z jednotlivých „předmětů“, zaznamenávala výroky, hodnotila texty a výtvarné práce. Do konce ledna následujícího roku pak soutěžící knihovny dodávaly statistické podklady o činnosti. Ty se zanášely do tabulky a s využitím koeficientů reflektujících velikost knihovny převáděly na body, jež hodnotily jednotlivé parametry. Byla to docela náročná činnost a zabralo to spoustu času, ale dělali jsme to opravdu rádi – pro dobrou věc… Dozvěděla jsem se během té doby o knihovnách pro děti spoustu zajímavých věcí. Řada údajů se musela ověřovat na obecních úřadech, ve statistických výkazech, telefonáty do knihoven; leccos se muselo vysvětlit, opravit (velké problémy dělal např. výpočet obratu fondu, který jsme za čas z dotazníků vypustili) či doplnit. Později se začaly hodnotit také webové stránky pro děti (a naopak se upustilo od sledování přístupu k internetu, jak se tento fakt stal všude samozřejmostí), zkrátka kritéria se mírně měnila, aby reflektovala měnící se situaci. Během února-března byli jasní finalisté a začala se sjednávat cesta poroty po knihovnách. Její složení se rozrostlo o vítěze soutěže z předchozího ročníku a postupně ustálilo tak, aby se posádka vešla do jednoho vozu, byť časem muselo jít o vůz s větší kapacitou, protože tu a tam byli absolutní vítězové dva. Cesty byly v některých letech hodně náročné, protože byly ročníky, kdy se vzhledem k počtu soutěžících knihoven posuzovaly výsledky v několika velikostních kategoriích a následně vybíral absolutní vítěz či dokonce vítězové. Pak ještě bleskově vyrobit diplomy, doplnit firemní dary vítězům dalšími drobnými dárky, připravit prezentace, tiskové zprávy, doplnit webové stránky o výsledky, zodpovědět dotazy těch, kdo nezvítězili… A samozřejmě zajistit slavnostní červnové vyhlašování výsledků (to zažilo dvakrát Brno (Knihovna Jiřího Mahena), několik poboček Městské knihovny v Praze, firemní prostory a opakovaně zřejmě nejvítanější prostor – Zrcadlová kaple Klementina) – pozvat vítězné knihovny, partnery, hosty, média, zajistit program, občerstvení…

Od roku 2016 se hlavním partnerem soutěže stala firma CEIBA s obětavým Lukášem Pajerem, který se ujal nejen role člena poroty, ale také řidiče vozu, v němž se porota celou cestu dohadovala o soutěži. Opět jsme měli na partnera mimořádné štěstí. Jsem za to firmě Ceiba neobyčejně vděčna. I když se změnil princip objíždění finalistů z jedné (většinou týdenní) cesty na jednotlivé dny rozložené do několika týdnů, a méně intenzivní bylo rozvíjení mediálních kontaktů, vše ostatní bylo zachováno, probíhalo v naprosté pohodě a dle našich potřeb a požadavků. Firma zpracovávala grafické návrhy vysvědčení, odměny vítězům byly konzultovány a přizpůsobovány konkrétním knihovnám „na míru“, podle jejich přání, v posledních ročnících byla firma ochotna udělit ceny dvěma vítězným knihovnám, pokud porota nebyla s to se jednomyslně shodnout na jediném vítězi atd. atd. Lukáš Pajer sám přiznával, že se soutěž stala jeho srdeční záležitostí, stejně jako jí byla pro stálé členy poroty…

Jenže od r. 2014 začal zájem o soutěž mezi knihovnami pomalu klesat. Ubyly některé knihovny, jež se účastnily řadu let, ale stále jim k vítězství chyběl krůček či dva. Jejich odchodu ze soutěže lituji nejvíce, protože byly obvykle skvělé a jejich šance veliké. Ubyly také knihovny z regionů, kde ochabla nebo skončila intenzivnější metodická podpora a propagace soutěže ze strany vedení klubek KDK (naopak tam, kde tato podpora byla dobrá, počet přihlášených dokonce vzrostl, jako například v regionu 08 – Východní Čechy). A přibývalo jen málo nových zájemců. Opakovaně jsem proto předkládala vedení KDK návrh na ukončení nebo alespoň přerušení soutěže. Vždy však bylo rozhodnuto v soutěži ještě pokračovat. Definitivní ránu pak zasadil soutěži COVID; knihoven se přihlásily pouze tři desítky a nakonec ani všechny soutěž nedokončily… Přesto právě poslední ročník přinesl dva vítěze a dle mého soudu skutečně vynikající: Městskou knihovnu Slavoj Dvůr Králové nad Labem a Městskou knihovnu Rožnov pod Radhoštěm. Protože obě patří mezi knihovny mého srdce, jsem ráda, že mohly titul (a odměny) získat. A věřím, že i jejich umístění v soutěži jim pomohlo k definitivnímu rozhodnutí zřizovatele o nových prostorách. Ostatně ráda bych připomněla i ostatní vítězné knihovny. Kromě uvedených z prvních a posledního ročníku to byly (v abecedním pořadí) městské knihovny v Dobříši, Havířově, Hradci Králové, Chrudimi, Lounech, Uherském Hradišti a Vsetíně. Ale mohla bych jmenovat mnoho dalších, které se opakovaně umísťovaly na stříbrných či bronzových pozicích, jako byla KFB Zlín, MěK Rtyně v Podkrkonoší, MěK Nová Paka a další a další.

Poslední pokus o oživení soutěže v letošním roce se konal s podmínkou účasti minimálně 70 knihoven. Přihlásilo se 44 knihoven. Z některých již přišly zklamané reakce na to, že soutěž končí. Mnoho kolegů mi vyjadřovalo lítost nad koncem soutěže a ptalo se, jak to vnímám a přijímám. Všem jsem sdělila totéž: je mi samozřejmě líto, že soutěž nebude pokračovat, protože jsem stále přesvědčena, že měla a má svůj význam. Zažila jsem starostu města, pro nějž bylo převzetí ceny posledním (rozhodujícím?) argumentem pro schválení nové budovy pro knihovnu. A s mnoha dalšími představiteli obcí jsem mluvila – všichni si ceny či dobrého umístění v soutěži velmi považovali – vždyť koneckonců šlo o ocenění jejich obce či města. Viděla jsem všechny prosklené prostory knihovny do hlavního náměstí vyzdobené vysvědčeními dětí, kde si kolemjdoucí mohli přečíst, jak skvělou knihovnu ve městě mají. Zažila jsem velký nápis Nejlepší dětská knihovna v republice, který rok zdobil průčelí knihovny – skvělá propagace instituce, že? A hlavně: za těch 16 let jsem byla svědkem toho, že soutěž významně posunula vnímání významu oddělení pro děti i práce jejich pracovníků přímo v knihovnách, mezi ostatními kolegy. Cíle bylo dosaženo… Pro mne osobně to byla řada mimořádně krásných a inspirativních setkání se skvělými kolegyněmi a kolegy, s nádhernými a mimořádnými knihovnami, se zřizovateli „na svém místě“, s báječnými lidmi v porotách, se skvělými partnery. Jsem za to vděčna. Co víc si člověk může přát?

Vše má svůj konec, necítím žádnou hořkost. Koneckonců zásadu „kill your darling“ vnímám jako velmi užitečnou a vždy jsem se jí držela. Osobně nepřicházím o nic, jen o poměrně velké množství práce, což je v určitém věku vítaný fakt, co si budeme povídat!😊

Chci popřát všem knihovnám pro děti a zejména kolegyním a kolegům, kteří v nich pracují, hodně úspěchů a trvalé adekvátní ocenění jejich skvělé práce, jíž si opravdu velmi vážím. Platí totiž to, co mi řekla paní ředitelka jedné městské knihovny v Rakousku: Když za mnou přijde dítě a něco chce, vezmu ho do ředitelny, nabídnu mu čaj nebo limonádu a velmi pozorně ho vyslechnu. Možná je to můj příští starosta… Ano. Dětští uživatelé knihoven jsou jejich budoucí uživatelé dospělí, jejich zřizovatelé, politici, finančníci, potenciální partneři, donátoři…  Proto prosím: važme si svých děckařů a jejich práce!