Pomoc v knihovnách při hledání textů pro recitaci
Jaký text si vybrat pro přednes? A kde ho mám hledat?
Často píšu do odborného tisku o výběru literatury pro recitaci. Podrobně se touto otázkou zabývám i ve své knížce Cesta k přednesu aneb Průvodce pro recitátory a jejich pedagogy (3. vyd., Praha: NIPOS, 2024). Působím roky coby lektorka a porotkyně recitačních přehlídek, okresních, krajských, posléze i národních. Některé pořádají přímo knihovny nebo se na přípravě podílejí. Vedu i semináře a workshopy o přednesu. Nejčastěji slýchám od účastníků otázky: Jaký text vybrat pro přednes? Jak mám poznat, že je to text, který můžu zrovna já recitovat? A kde ho mám hledat? Tyto otázky jsou ovšem pro přednes podstatné, neboť na výběru předlohy závisí potom celý průběh procesu přípravy přednesového vystoupení.
Většinou se potkávám v seminářích s pedagogy, kteří s dětmi pracují, nebo přímo s recitátory, mladými, staršími a i s těmi nejstaršími. Tudíž se zaobíráme výběrem předlohy, dramaturgií, z pohledu pedagoga a recitátora. Ale nyní jsem byla oslovena redakcí časopisu Impulsy, abych napsala článek o tom, jak mohou knihovnice a knihovníci poradit dětem, jejich rodičům a pedagogům, i starším recitátorům, když přicházejí do knihoven a hledají texty pro svůj přednes. Tento pohled z knihoven je pro mě v mnohém nový – knihovníci se totiž ocitají v jiné situaci než rodiče či pedagogové, kteří pracují s recitátory dlouhou dobu nebo je alespoň dobře znají. Předpokládám, že v knihovnách tomu tak většinou není. A tak se zamýšlím nad tím, s jakou pomocí při výběru textu se mohou recitátoři a jejich pedagogové v knihovnách potkat. Vždyť se na otázku A kde mám texty hledat? nabízí na prvním místě odpověď: V knihovnách!
Začala bych ze široka, ujasněním, co to vlastně přednes je. Nebo alespoň jak na něj nazírám já a řada dalších přednesových odborníků.
Přednes je tvůrčí hlasová realizace literárního textu, přičemž recitátor či vypravěč není jeho autorem. Je charakterizován řečí zpaměti. Je především sdělováním a sdělením – recitátor sděluje prostřednictvím slov autora svá osobní stanoviska k recitovanému textu a k jeho tématu. O tom vypovídá divákům. A to tak, aby jeho sdělení vnímali, aby je zaujalo. Je v prvé řadě komunikačním aktem, uskutečňovaným ve specifických podmínkách. Mezi text a diváka vstupuje zprostředkující článek, recitátor, vypravěč. Ten ho, na základě důkladného rozboru a poznání textu, nejen seznamuje s jeho zněním, ale hlavně divákovo vnímání usměrňuje ve smyslu svého osobního pochopení vybraného textu. Celý tento proces by měl být pro recitátora tvůrčím zážitkem. A samozřejmě zážitkem by měl být i pro diváka.
Přednes, i dětský, může být uměním nebo cestou k umění. Měl by vždy vyjít z porozumění autora. Recitátor není jen tlampač textu, jak se děje při „holém“ odříkávání zpaměti. Jeho snahou by mělo být přijmout vybraný text za vlastní a vzít ho jako svoji promluvu v dialogu s publikem. Ideální je, když se vybraný text stane při přednesu jeho osobní výpovědí, která je postavena na slově autora. Na každého potenciálního recitátora nahlížíme jako na jedinečnou osobnost. Pokud dotyčného recitátora či recitátorku neznáme, je však náročné při výběru radit. A i v případě, když si text vybírá recitátor sám, je prospěšné, aby výběr s někým alespoň zkonzultoval.
Často někteří pedagogové volají po seznamech literatury vhodné k přednesu pro ten a ten věk, někteří by uvítali sborníky celých textů, které jsou již seškrtány a rozděleny do škatulek pro např. 4. třídu, 8. třídu, … Samozřejmě, cesta k textu přes takovéto seznamy, přes doporučené tituly, by i knihovníkům nabídku textů usnadnila. Ale jsem přesvědčena, že by nenahradila společné hledání knihovnice a recitátora v knihách knihovny. Právě v tomto společném hledání vidím velkou pomoc recitátorům, popř. jejich pedagogům atd.
Jak tedy recitátorům a jejich dospělému doprovodu, učiteli, rodiči, s výběrem pomoci?
Každá knihovnice – knihovník si může nalézt svoje postupy. Já navrhuji z počátku pohovořit si s příchozími o tom, co je zajímá, baví, jaké knihy čtou, na jaké filmy se dívají apod. Pak na základě tohoto zjištění nabídnout takovou literaturu (nebo k ní nasměrovat hledání), která by mohla umožnit zájemci ztotožnění se s jejím obsahem. Ideální je, když před každým potenciálním recitátorem vyroste hromádka knížek, nikoliv jen jedna publikace.
Osvědčilo se mi vybídnout budoucí recitátory, aby si sami vybrali literaturu. Jakoukoliv – prózu, poezii, romány, dobrodružnou literaturu – nikdo ať se nijak neomezuje, pouze nechť si označí např. konkrétní úryvek, „místo, které ho zaujalo“, stránku apod. A to je pak ovšem velmi ideální podniknout výpravu do knihovny a vybírat přímo tam. Pokud je vybrán úryvek z prozaického díla, je ovšem nutné, aby recitátor znal pak knížku celou, příběh, postavy apod. Úryvek by měl být sdělný i pro diváka, který knížku nezná.
Doporučuji přednesovým začátečníkům zapomenout při hledání textu na to, že budou recitovat. Nechť si hledají knížky, které je zaujmou, při kterých se rozesmáli či rozplakali, od kterých se nemůžou odtrhnout. „Nečtenáři“ se mohou rozpomenout např. na film, divadelní představení, rozhlasovou četbu, audioknihu, a pak v knihovně nalézt knižní předlohu. Každá cesta, která je dovede k tomu „správnému“ textu, je dobrá. Pozor však, aby v budoucnu nekopírovali známé herce, aby zůstali „sví“!
Onu hromádku knížek můžou tvořit společně recitátor, jeho pedagog, či jiný doprovázející dospělý… a knihovník.
Jak dál ze shromážděné literatury vybírat, jak ji posuzovat?
Neměli bychom nechat výběr textu pouze na recitátorech. Vystavujeme je riziku, že bude vybrán text, který je sice velmi nadchne a kterému zcela porozumí, ale bude se jednat třeba o literaturu nekvalitní nebo i jinak nevhodnou. I chytré a nadané děti někdy obdivují texty jednoduché a povrchní.
Při výběru je dobré mít na paměti, že hledáme literaturu pro mluvený projev, a nikoliv pro čtení potichu. Určitému textu můžeme rozumět, může se nám líbit, můžeme si ho doma číst, ale nemůžeme ho z mnoha důvodů, vztahujících se k přednesu, přednášet publiku. Například může být text velmi složitý, k pochopení je potřeba přečíst ho několikrát. Divákům ho však opakovat nemůžeme. Nebo se nehodí k osobnosti – k věku, vzhledu, pohlaví apod. Divák nám pak při přednesu nebude „naše“ slova věřit.
Text také může být pro přednes příliš dlouhý a jeho zkrácení by mu uškodilo, nebo naopak příliš krátký, neumožňující interpretovi něco sdělit. Dlouhý může být však jen pro nezkušeného vypravěče, který nemá zkušenosti s výstavbou tak dlouhého textu, naopak zkušenější by si s ním poradil lehce. Při dlouhém vyprávění nemusí nezkušený vypravěč udržet napětí a řetězení příběhu, i když text zvládá dobře zpaměti. Únava se pak projeví tím, že již na příběh nemyslí a projev se stává odříkaným, bez přesvědčivosti. Naučení dlouhého textu může zatěžkat paměť natolik, že již pak není schopen uvolněného, tvořivého projevu a i pozornost diváků je po chvíli unavená. V případě krátkých textů, např. básniček, můžeme vytvořit jakési „minipásmo“. Ráda bych však upozornila, že je potřeba pro přednes tohoto „minipásma“ vytvořit celistvý tvar, přičemž každá jeho část je sdělená, vypointovaná, přednesově vystavěná.
Doporučuji posuzovaný text číst při výběru vždy nahlas (ideální je, když máme i posluchače, kteří ovšem pokud možno nehodnotí přednes, ale text samotný) a zkusit si odpovědět na následující otázky: Vyvolává text ve mně představy? Dovedu si představit jeho postavy a situace? Vidím obrazy vyvolané textem? Připomíná mi něco, co jsem zažil? Někoho, s kým jsem se potkal, koho znám? Něco, na co si občas myslím? Recitátora se ptáme: Skutečně tě obsah textu zajímá? Baví tě ho číst nahlas? Udrží tě i posluchače v napětí? Představ si sebe sama, jak text, vyhlídnutou literaturu, říkáš publiku… Hodí se k tobě? Bude ti publikum věřit?
Je možné nalézt další otázky.
Při hledání textu můžou pomoci níže uvedená hlediska:
Hledisko osobní výpovědi recitátorů
Pokud je jinak kvalitní a obsažný text pro recitátora jen hrstkou krásných, ale nic neříkajících slov, je další práce s ním marná. Měl by pro něj obsahovat jeho vlastní osobní sdělení.
Hledisko psychofyzických předpokladů recitátora a jeho věku
Především při výběru textu pro děti je nutno vždy v prvé řadě brát ohled především na věk dítěte. Ovšem – co pochopí jedno, nemusí pochopit druhé, i když jsou stejného věku. Druhé není „hloupější“, prostě ještě „nedorostlo“ nebo je jinak založené.
Velmi často se stává, že si děti přinesou text, který je zaujme, aniž odpovídá jejich věku. Buď je příliš „nad“, nebo zase „pod věk“. V prvém případě mohou mít např. životní zkušenost, kterou jim text připomene. Nebo ho čtou naopak příliš „povrchně“, protože ho nemohou ještě pochopit (např. o lásce muže a ženy) a mají přitom pocit, že „je to ono“. Taky může jít o zkušeného čtenáře, který opravdu textu rozumí. Doporučuji však vždy se na recitátora podívat pohledem z publika (např. na mladičkou dívenku, která recituje o lásce dospělé ženy, nebo na kluka, který sděluje moudra starého muže.)
Hledisko literární hodnoty textu
Někdo při výběru textu pro dětský přednes považuje např. Jiřího Žáčka za nejlepšího současného autora, někdo za banálního a prázdného. Někomu nic neříká Malý princ, někdo tuto knížku považuje za ideální výběr. Otázka umělecké přesvědčivosti a pravdivosti vybírané literatury je složitá, náročná, provokativní a diskutabilní a nelze na ni odpovědět jednoduše. Ale právě v knihovnách lze najít odborníky, kteří dovedou literaturu posoudit a pak poradit, či doporučit.
Hledisko zkušeností a představivosti
Pro přednes je dobré, když si recitátor text může spojit se svým skutečným zážitkem a zkušeností. Nebo si dokáže vše, o čem mluví, představit. Každý text klade také různé nároky na recitátora. Recitátor nemusí být schopen recitovat daný text, i když splňuje výše uvedená hlediska. Prostě jeho přednašečské zkušenosti neodpovídají náročnosti vybrané literatury.
Hledisko budoucího diváka
U dětských recitátorů lze předpokládat, že budou převážně recitovat pro své vrstevníky, rodiče, známé. Při výběru textu k vystoupení na recitační přehlídce víme, že v publiku zasednou i odborníci a poučení, tudíž měli bychom být už při výběru náročnější. Někdy však nelze předem určit, ke komu bude recitátor promlouvat. Pokud je to možné, je dobré se zamyslit, zda je publikum schopno sdělení recitátora přijmout. Pokud se tak nestane, může být pro přednašeče, zejména dětského, vystoupení nepříjemnou zkušeností a od dalšího přednesu ho odradit.
Hledisko příležitosti, pro kterou je vystoupení připravováno
V praxi se často stává, že už při výběru víme, pro koho a k jaké příležitosti či události se bude přednášet (např. Vánoce, různá výročí, vernisáže výstav, …). Pokud bude recitátor přednášet nevhodný text pro danou příležitost, může ho čekat nepříjemný zážitek. Nikdy bychom však neměli slevit v náročnosti výběru – viz další uvedená hlediska. Text se může k dané příležitosti „hodit“ například tematicky, náladou, výběrem autora apod., nemusí být doslovně „o tom“. Nejčastěji se dnes recitátoři připravují na recitační přehlídky – při výběru pro ně platí vše, o čemž píši v tomto článku. Jen nutno dodat, že děti těžko nesou, když někdo druhý (i třetí, čtvrtý, …) recituje „jejich“ text. Jistě, tohle nemůžeme vyloučit, ale při uplatnění zde uváděných postupů hledání textů se to stává málokdy.
Specifický přístup k přednesu vyžaduje příprava studentů ke zkouškám na nejrůznější umělecké školy – konzervatoře, DAMU, JAMU apod. Při přijímacím řízení se zkoumají jejich předpoklady ke studiu, čili pohled na recitátora je poněkud jiný, než u běžného diváka, či u poroty na přehlídce. Mnozí mají tu zkušenost, že uchazeči nemají v prvním kole přijímacího řízení ani šanci předvést celý připravený výstup. Proto lze doporučit, aby se při výběru hledaly texty, které zájemce o studium při zkouškách uvolní a umožní jim předvést v celé šíři svůj talent. Nelze však opomenout, že svým výběrem samozřejmě podají informaci i o svém vkusu a uměleckém citu.
Ideální je, pokud už při výběru můžeme vzít na zřetel prostor, ve kterém budeme recitovat, a množství diváků. Zda bude scéna dostatečně komorní, jak daleko bude stát recitátor od diváků, zda nebude prostor rušen apod. Citová lyrická básnička v nekomorním prostoru zřejmě „zahyne“, avšak jadrný humor by mohl obstát. Hlavně při přednesu malých dětí je nutné prostor znát a popřemýšlet, zda jejich vystoupení neublíží.
Považuji za velmi chvályhodné, když se vytvoří přímo v knihovnách příležitosti pro přednes, různá poetická setkání, recitační pořady (napadá mě, že právě před recitační přehlídkou by si její účastníci mohli své vystoupení zkusit před diváky). Pořady je samozřejmě možné doplnit hudbou. A nemusí se nutně konat v sále s divadelními světly, jevištěm, oponou, … Stačí klidná, nerušená místnost, přiměřeně velká, pár židlí, nebo i jen polštářků na zem.
Recitovat poezii nebo prózu?
Prozaický text je členěn do vět, báseň do veršů. A možnost „poprat se s veršem“, odhalit podstatu básně je pro recitátora událostí mimořádně významnou. Dobrá báseň je vždy do jisté míry hrou s tajemstvím. Forma básně je pro recitátora závazná, nelze z ní dělat prózu. Jak přednes prózy, tak i poezie může recitátorům přinést mnohé. Zda zvolit to či ono je jistě otázkou pro někoho důležitou, ale volba by měla vyplynout hlavně z předcházejících kritérií, popřípadě ze záměrů pedagoga. Pro rozvoj recitátorovy osobnosti je dobré, když se potká s obojím.
Je pravda, že v recitačních přehlídkách se v poslední době objevuje více prózy než poezie a dost často je slyšet názor, že próza je pro přednes jednodušší než básničky. S tímto tvrzením lze do jisté míry souhlasit, vždyť přece běžně ve verších nemluvíme. Přednes poezie vyžaduje od recitátora smysl pro rytmus, cit pro jazyk, přesnou artikulaci, představivost, fantazii a citovost. Proto pro kultivování jeho osobnosti je potkání se s recitací poezie jistě významné, i když při ní může narážet na překonávání mnohých překážek. A ze zkušenosti vím, že někdy jsou i publikem lépe přijímané krátké „naplněné“ básně než předlouhé, nicneříkající úryvky z beletrie. Ty často, zejména děti, pro svou délku velmi vyčerpávají a stresují.
Často se ozývá otázka, jak rozeznat monolog, či dramatický výstup, od přednesu. Základní rozdíl mezi hercem a vypravěčem spočívá v tom, že herec hrající např. Romea musí se v něj převtělit, zatímco vypravěč o Romeovi vypráví, přičemž ho cituje tak, jak ho vidí, jaký má k němu vztah. Pokud hledáme texty do recitačních přehlídek, tak raději po úryvcích z divadelních her nesaháme. Často jsem byla přítomna velkému zklamání, když recitátor nepostoupil do vyššího kola recitační přehlídky jen proto, že hrál dramatický výstup či monolog.
Dnes se často setkávám v přehlídkách s texty, které objeví recitátoři na internetu. Pokud je takto nalezen „ten pravý text“, je možná i tato cesta. V dnešní době vidíme děti a mladé lidi častěji u počítačů než u knih. Ale právě v těchto případech se někdy stává, že text má špatně uvedeného autora nebo je úryvek či básnička přepsána nepřesně či úplně špatně (děje se tak hlavně u poezie, kdy grafický vzhled verše apod. je nepřesně uveden). Někdo může též takový již upravený, seškrtaný, špatně přepsaný text bez autora získat například z nějaké recitační přehlídky, kde se texty předkládají lektorům. Pro přednes je však podstatné znát autora, původní předlohu a překladatele!, též je nutné vše při přednesu uvést. Ze slušnosti, z úcty k tvorbě toho druhého, ostatně je to dáno i zákonem. Pak je na místě vypátrat a seznámit se s jeho původní literární podobou. Myslím, že právě v knihovnách jistě naleznou člověka, který se v literatuře vyzná a originál pomůže nalézt. Ovšem, každá knihovnice nemůže znát všechno, ale naděje tu jistě je veliká.
Jsem si vědoma, že vše, o čem tady píši, není možné v knihovnách uplatnit. Ale podle své zkušenosti s knihovníky věřím, že si možnosti, jak recitátorům při výběru textu poradit, naleznou.
MgA. Emilie Zámečníková
Autor fotografií: Ivo Mičkal
(Dětská scéna Svitavy, 2026)