Robin Král: Jak se píšou verše pro děti?

Jak to dělají ostatní, to nevím, ale můžu odpovědět na otázku, jak je píšu já. Je to moje milovaná činnost, a aby mě stále bavila a abych měl pocit, že něco přináší i ostatním, zvlášť dětem, snažím se svůj přístup různě obměňovat a variovat. Přesto můžu popsat několik postupů, které se v mé práci navracejí, různě se prolínají a kombinují. Proč se tímto popisem a jeho čtením obtěžovat? Myslím, že principy psaní a čtení s porozuměním jsou v mnohém obdobné a snad se tak dotkneme nejen toho, proč člověk básně píše, ale i toho, proč je číst, říkat a poslouchat. Teď ale zpět k oněm vracejícím se postupům. Pro účely tohoto shrnutí jsem je pojmenoval: zvuk, příběh a sen.

Mé básničky a nápady na ně často vycházejí ze zvuku. A zvuk je cosi tělesného, rytmus tlukotu srdce nebo kroků (už jeho zadrhnutí, zrychlení, zpomalení v sobě může nést význam a třeba i komiku), zvuk je taky tón nebo libozvuk určité hlásky, který nám vždy připomíná něco slyšeného, a samozřejmě je to souzvuk rýmu, který radostně nebo osudově odhaluje nové souvislosti mezi náhle propojenými slovy. Rád poslouchám slova a hlavně přeřeky a sám si v hlavě vytvářím přeřeky, které se nestaly, ale mohly se stát, a hledám v nich komiku nebo údiv. Rád se taky ponořím do rytmu veršů, který je jedním z prostředků, jak dělat z řeči hudbu a z významů slov a vět šmouhy barev, které plynou dopředu rychle nebo pomalu jako vodní tok.

Psát od zvuku, to většinou znamená zdůraznit v poezii aspekt hry, náhody a svobodného objevování smyslu v jazyce. Je to jako vejít do labyrintu naší řeči bez předem daného cíle a svítit si baterkou chvíli na jednu, chvíli na druhou stranu.

Takhle vznikly třeba mé sbírky limeriků Byl jeden pán a Jeden kluk z vesničky Květušín – z objevování souzvuků.

Jeden kluk z vesničky Květušín
si ráno dal dva špunty do uší.
Na otázku „Co se dělo?“
večer jenom svraštil čelo
a připustil: „Opravdu netuším.“

Někdy ale člověk nevchází do labyrintu jazyka bez záměru, ale chce o něčem vyprávět nebo něco sdělit. Snaží se v básni předat nějaký příběh. Jeho účelem může být spoluúčast na dobrodružství nebo sdílení každodenních historek a v širším smyslu i emocí nebo názorů. To všechno se do příběhu vždy tak či onak propíše. Vyprávět příběh právě ve verších má své výhody i úskalí. Někdy je to příběh absurdní a velmi krátký, například proto, že ho od prvního seznámení s postavou až k pointě navedla asociační hra zvuku – jako právě ve výše citovaném limeriku. Někdy je to jednoduchý, jasně daný příběh, který vytvoří pevný rámec pro na něj navěšené absurdní situace – takhle jsem si s potěšením několikrát vyhrál v leporelech jako Bydlíme hned vedle zoo nebo Tonča a krasojezdec. Je skvělé, když na vyprávění příběhu nejsou verše samy a mohou být rozvinuty nápaditými ilustracemi ilustrátorek a ilustrátorů, zvláště takových, co dokáží hýřit vlastními nápady, aniž by zahlušili původní směr příběhu vycházející z textu. Koneckonců jsem měl taky to štěstí, že jsem mohl párkrát už hotový příběhový námět ilustrátorky dovyprávět slovy, například v leporelu Čáp ztratil čepičku na námět Terezy Vostradovské. Mimochodem každý, i ten nejmenší příběh s sebou nese vždy nějaké poselství a reprezentuje nějaké lidské hodnoty – což je pokušení i výzva.

V poslední době (ale to se často mění) mám nejradši takové psaní veršů pro děti, které nevychází ani ze zvuku, ani z příběhu, ale ze snahy zachytit nějakou prchavou jedinečnost, vizi, prožitek jinak obtížně sdělitelný. Možná právě to je něco, co si nejčastěji jako dospělí spojujeme s pojmem poezie a co zároveň, alespoň myslím, někdy trochu vytlačujeme z poezie pro děti. Pocity, vize a sny samozřejmě nejsou vždy jenom příjemné – u dospělých ani u dětí. Smyslem poezie v tomhle pojetí je pak především přesnost, pravdivost a hloubka uchopení, která umožní sdílet vize, pocity a sny lidem mezi sebou. Báseň pak může být třeba něco jako malá lodička, po které si můžeme takové věci mezi sebou posílat. V tomto pojetí je poezie něčím tak bytostně lidským, až se o to není zapotřebí bát ani tváří v tvář těm nejmodernějším technologiím. S takovými pocity jsem psal třeba naši loňskou společnou knihu s výtvarníkem Petrem Horáčkem Když nasněží na slony nebo i drobnou intimní knížku pro děti Kdo jsi?, krásně ilustrovanou Kateřinou Coufalovou. Sám verše tohoto typu nejraději rozepisuji někde na hranici bdění a spánku, tam, kde se kola rozumu a představivosti trochu vychýlí z pravidelnosti a vynášejí na povrch méně okoukané věci.

Je jasné, že tři mnou uvedené postupy by se mohly taky jmenovat jinak, mohlo by jich klidně být třeba pět nebo sedm a hlavně, že zmíněné tendence se v psaní veršů pro děti skoro vždy nějak mísí a prolínají. Třeba ale bude tahle malá inventura někoho inspirovat ke čtení, k psaní anebo k tomu, jak s poezií pro děti pracovat.

Robin Král
básník, textař, překladatel a pedagog