U kávy s Petrem Hanelem

Tvoje debutová kniha O hvězdách víš h*vn* si získala srdce mladých i dospělých čtenářů svou ráznou upřímností, skoro až syrovostí, nehraním si na nic, poselstvími pro generaci, jíž je určena. Cesta k ní ale byla poměrně dlouhá a trnitá i vzhledem k vývoji různých digi vymožeností, jejichž existence se do děje promítala. Dokázal bys nějak její genezi vzhledem k těmto trendům popsat a jak náročné či naopak jednoduché bylo se s nimi vypořádat?

Když jsem v roce 2015 začínal psát, plánoval jsem, že knížka bude mít spoustu inovativních prvků. Soundtrack, memečka, grafické úryvky z chatů, autentickou mluvu mladých, a navíc bude řešit bezpečnost na internetu. V roce 2015 byste tyhle věci v knihách hledali marně, většina z nich se navíc tvářila, že sociální sítě neexistují a nějaké nebezpečí z nich plynoucí se neřešilo skoro vůbec. Jenže psaní, respektive přepisování se protáhlo na několik let, během kterých kniha o spoustu „prvenství“ v těchto ohledech přišla. Když v roce 2024 vycházela, soundtrack už nikoho úplně nepřekvapil, grafické úryvky z chatů už se staly běžnými, realistické vztahy tu ukázaly seriály Skam nebo Euforie a bezpečnost na internetu tu o pár let dřív otevřel dokument V síti.

I tak se ale nakonec povedlo, že Hvězdy u lidí rezonují a spousta čtenářů je pořád považuje za originální. Ale samozřejmě se najde i pár, kteří řeknou, že „tohle už jsme viděli ve V síti“.

Nicméně Hvězdy z velké části komentují sociální sítě a ty se za těch devět let vzniku proměnily nejvíc. Když jsem je začínal psát, obsahovala knížka spoustu narážek na Facebook, rýpala do našeho chování na něm apod. Jenže odtamtud se v roce 2016 všichni teenageři přesunuli na Snapchat, a tak jsem všechny narážky musel přepsat a upravit tak, aby seděly k chování na něm. Jenže Snapchat v roce 2018 přestal být cool a všichni se přesouvali na Instagram, a tak jsem zase přepisoval. Podobná migrace, ačkoliv velmi pozvolná se dnes děje s Tiktokem, který se v knížce nakonec taky promítl, ačkoliv Instagram v něm zůstal jako hlavní.

Navíc teenageři měnili klienty, přes které si píšou. Tenkrát si psali přes Messenger, ze kterého se přesunuli na Instagram. Vzhledem k tomu, že chatování hraje v knize důležitou roli, bylo pro mě důležité, aby nejen platfora, ale i chování na ní odpovídalo současné realitě.

Což se pojí i s emojis, které se taky změnily. Zatímco v roce 2015 by emoji :-) mohlo být ještě ok, dnes už se na něj u mladé generace pohlíží jako na takový „rodičovský emotikon“. Proto jsem si taky pohlídal, aby i ony byly v souladu s generací Z.

Ale mělo to i své plusy. Za tu dobu totiž Apple vyvinul své Apple Watch, které fungují jako lokátor — můžete je najít přes aplikaci v telefonu. V dramatickém finále knihy sehrají právě „applewatchky“ důležitou roli.

Co Tě vlastně přivedlo k sepsání knihy s takovým tématem, jaké Hvězdy mají?

Od začátku jsem věděl, že chci napsat vztahovku, jejíž doménou bude realističnost, protože mně samotnému nejen v knížkách, ale i v popkultuře obecně, chyběla. A ukázalo se, že právě ona je prvek, který na tom baví i starší čtenáře. Vztahové zmatky a trapasy jsme totiž zažívali všichni a zažíváme je i v dospělosti. Jen o tom lidi neradi mluví. Někteří si tak díky knížce uzavírají některé věci, které se s nimi táhnou od gymplu. Přijdou totiž na to, že je zažívali i jiní.

Realističnost ale pořád nepovažuju za téma, ale spíš za nějaké ladění vyprávění. Téma vnímám jako páteř, jako tezi, kterou příběh prozkoumává z různých úhlů a na konci ji buď potvrdí, nebo vyvrátí. Ve spoustě českých filmů, knih, nebo i textů, se kterými pracuji v rámci Klubu psáčů, je vidět, že tohle autor neměl ujasněné.

V dramaturgických kruzích se říká, že váš příběh „honí moc králíků“, jinými slovy – že řeší tolik témat, až to hlavní rozmělňuje. Byl jsem si tohoto problému u Hvězd X let vědom a pár roků mi trvalo, než jsem téma, tuhle tezi, rozlousknul. Pak už pouze stačilo osekat všechno, co „honí jiné králíky“ a přidat pár ingrediencí, které se zaměří na toho správného.

Mileniál (odhaduji :))  píše o Gen Z. Jak moc náročné bylo ponořit se do smýšlení této generace, do jejích potřeb, tužeb, problémů? Sehrály v tomto „ponoru“ nějakou roli i třeba sociální sítě – pomohly Ti nějak, či naopak bylo spíše demotivující je z nějakého důvodu číst a použít jako zdroj inspirace, případně proč?

Spousta věcí se nezměnila. Teenageři stejně jako my mileniálové, stejně jako naši rodiče a rodiče před nimi hledají sami sebe, objevují sexualitu, zažívají zklamání ze vztahů a střet s realitou. Všechny emoce s nimi spojené zůstávají stejné, jen jsou prohloubené právě sociálními sítěmi, kam se přesunula i část komunikace. Ale když někomu vyznáte lásku psaným textem, čekání na odpověď prožíváte stejně – nezávisle na tom, v jaké dekádě dospíváte. Ztěžklý žaludek a bušící srdce máte, ať už vám vyskočí notifikace na Instagramu, zazní „o-ou!“ na ICQ nebo otevíráte dopis.

Takže v případě Hvězd šlo částečně o ponoření se do vlastních vzpomínek, otevření deníku z gymplu, procházení starých konverzací – ano – z ICQ. A v druhé řadě samozřejmě i o konzumaci dnešních sociálních sítí a nějakém navnímávání toho, jak se na nich teenageři  chovají.

Vnímáš nějak v knižním světě vliv sociálních sítí na literární tvorbu? A co na reálný svět – je to z tvého pohledu nedotknutelné území, nebo bez sociálních sítí se nedá mladým lidem žít?

Určitě se to projevuje v tom, že autoři mají mnohem lepší přehled o trendech, o tom, co čtenáři mají rádi, co se jim zajídá apod. Viz třeba nástup tropu enemies to lovers, který se s rozvojem sociálních sítí rozšířil. Někteří autoři už takhle od začátku přemýšlí nad tím, že budou psát „enemies to lovers“ dřív, než přemýšlí nad samotným příběhem nebo tématem.

Co se týče druhé části odpovědi, nechám za sebe mluvit výsledek dokumentu Swiped: The School That Banned Smartphones, ve kterém skupině třináctiletých dětí zabavili telefony na tři týdny. Výsledky potvrdily to, co tak nějak tušíme. Dětem se bez mobilu zlepšil spánek, soustředění i duševní zdraví. Některé se svěřily s tím, že na mobilech tráví i deset hodin denně, jedno ho dostalo už ve čtyřech letech, část z nich vnímají telefony jako nedílnou součást své identity. Většině z nich bylo bez telefonu lépe, ale návrat k „normálnímu“ životu bez něj pro ně už nebyl možný.

V Tvé knize byl jako bonus připojený playlist. Podle jakého klíče (pokud to není velké tajemství) jsi do něj volil skladby? Jak moc náročné bylo ty nejsprávnější najít a propojit s příběhem? Byla to ve výsledku ta nejjednodušší část celého psacího procesu, nebo ten „nejhorší“ nápad světa? :)

O soundtracku jsem začal přemýšlet po mém nejsilnějším čtenářském zážitku. Bylo to deset let zpátky, četl jsem Misery, poprvé u toho poslouchal hudbu, a shuffle mi ke scéně s amputací namíchal dramatickou skladbu, která celý zážitek posunula úplně jinam. To, že ho pamatuju i o dekádu později, o něčem vypovídá. Soundtrack ke knize vznikal s bláhovou ambicí dopřát čtenářům něco podobného.

Proto to od začátku bylo koncipováno tak, že si čtenář přes QR kód pustí vybranou písničku v daný moment k dané scéně. Skladby jsem vybíral tak, aby atmosférou, náladou a dokonce i textem seděly k tomu, co postavy zrovna prožívají. Šlo o takové spojení dvou světů, díky němuž máte pak při čtení pocit, že se vám v hlavě promítá film i se soundtrackem.

Někdy jsem skladbu vybral hned, jindy mi to zabralo hodiny, protože mi atmosféricky pořád neseděla. Dokonce jsem se snažil písničky načasovat, aby gradovaly spolu s odhalováním zásadních informací v textu. Navíc se soundtrack liší podle toho, které z postav v knížce zrovna hraje. Pokud si písničku zrovna pouští Valerie, QR kód vás zavede na její Spotify profil, pokud hraje Markymu, dostanete se zase k němu. Každá postava má své playlisty, svůj profil, sledují se mezi sebou podle toho, jestli se v knize znají apod.

Co je ale paradox, devět let mi všichni říkali, že lidi u čtení hudbu neposlouchají, z patnácti betačtenářů poslouchal soundtrack jen jeden. Statistika tedy hovořila tak, že všechny ty hodiny přijdou vniveč. Nakonec ale čtenáři soundtrack poslouchají a spousta z nich si ho velmi pochvaluje, což je po všech těch letech ohromná satisfakce. Mám z toho obrovskou radost.

K Hvězdám ale nevznikl jen playlist, ale vznikl či ještě stále vzniká i další produkt – film. Můžeš nám k okolnostem jeho vzniku a vůbec nápadu na to, aby vznikl, prozradit více? Cílí i film na stejné fenomény života dospívajících, nebo jeho poselství bude trochu jiné?

Jen ještě dodám že kromě playlistu najdete v knížce i telefonní číslo, které skutečně funguje – akorát tedy v souladu se závěrem knihy.

Ohledně filmu cítím, že bych měl věci uvést na pravou míru. Ke Hvězdám skutečně vznikl krátkometrážní film, který jsem produkoval i režíroval. Je to adaptace prvních desíti stránek a má posloužit jako další páka pro potenciální producenty, kteří by Hvězdy zvažovali k adaptaci. A je fakt, že několik producentů už okolo filmu krouží, ale pro mě je důležité svěřit látku do rukou někomu kompetentnímu, takže si stále vybírám. Sám bych ale Hvězdy viděl spíš jako seriál nebo minisérii. Co se týče témat, určitě zůstaneme u manosféry, naopak ji spíš ještě prohloubíme. Obávám se totiž, že tenhle problém zůstane aktuální ještě dlouho, bohužel.

A zeptám se na závěr i Tebe mimo téma tohoto čísla časopisu, ale ve vztahu ke čtenářství – jak ty sám vidíš budoucnost knih a čtenářství dětí a mladých?

Neviděl bych to černě. Když to s tématem článku přece jen provážu, i sociální sítě jsou v tomhle dobré. Tvůrci na bookstagramu nebo na booktoku popularizují knihy a ukazují, že čtení není zábava pro trapáky. Když objíždím školy a knihovny s přednáškami, pravidelně se studentů ptám, jestli a kdo čte. Většinou se zvedne spousta rukou. Přece jenom onen analogový zážitek se stránkami před očima funguje jako skvělý odpočinek od sítí. Aktualizace seznamu povinné četby by v tomhle hodně pomohla. Ale podle všeho už se to pomalu děje – některé školy takhle už uvažují a v povinné četbě jsem zahlídl třeba Srpny od Jakuba Stanjury nebo právě O hvězdách víš h*vn*. Což je naprosto úžasné a nikdy se mi o tom nesnilo.