Bytí a čas

V postmoderní době, která těží ze stereotypů a hýří aluzemi, snad nebude vadit vypůjčený titulek. Je dostatečně vypovídající a zároveň otevřený různým interpretacím, odvolává se k naší kultuře notně ceděné přes popkulturu a důvěrně pomrkává na vzdělaného čtenáře, aniž by byl zmaten ten, kdo mrkání nezachytí. Zkrátka kdo chce, ten najde významový poklad, kdo nechce, porozumí, a také si to nějak užije. Podobně působí i kniha Marky Míkové Stromy, kořeny a kluk [1], která je postmoderním vyprávěním o bytí a čase, ať už to chápeme jakkoliv.

Před časem nás mnohé zasáhla kniha Petera Wohllebena Tajný život stromů [2] a od té doby se někteří z nás díváme na stromy zcela jinak. Těžko říct, zda byla Wohllebenova kniha inspirací pro Marku Míkovou, nebo ji k sepsání vlastní knihy o stromech vedl nekonvenční pohled na svět, který se osobitě propisuje do každého jejího textu. Každopádně se do rukou mladých čtenářů dostává kniha podivuhodná jak obsahem, tak formou. Stromy zde reprezentují bytí, stabilitu života, jeho nedělitelnost a současně i křehkost a jedinečnost. Stromy zde byly od počátku a sehrály zásadní roli v příběhu člověka, Adam by mohl vyprávět. A také vypráví.

Míková sice zásadně propojuje příběhy stromů s příběhy lidí (většinou dětí), její stromy jsou dostatečně personifikované, abychom se s nimi mohli identifikovat, přesto je jejich bytí realizováno výrazně odlišně od toho lidského. A to dokonce i v jazykové rovině. Stromy prostě mluví jinak, a proto i jinak vypravují, ne však nesrozumitelně. Kdo má uši k slyšení, slyš. Příběhy rodiny prastarých sekvojí se prolínají s příběhy stromů z různých konců světa, čas zde nehraje žádnou roli. Výsledným efektem je ukázková Bachtinova polyfonie, hlasy lidí a stromů se proplétají, zní napříč časem a prostorem, zní v próze i poezii, splétají melodie příběhů do mohutného chorálu. A pokud bychom se chtěli dojmout ještě více, můžeme napsat do chorálu demokracie či vesmírné harmonie. Ať už je míra našeho skepticismu vůči těmto dvěma ideálům jakákoliv, Míkové se daří jejich hodnotu vyzdvihovat, aniž by sklouzla k poučování.

Je ale člověk připraven splynout s nekonečným bytím? Nechce být přece jen sám sebou, jedinečným výtryskem bytí, originálním jsoucnem? Před závratí pádu do hlubin všehomíru nás autorka zachraňuje skrze malé příběhy, které si stromy vyprávějí. Příběh je to, čemu rozumíme a čím si také svět omezujeme na vstřebatelnou dávku reality. V knize jich je několik a čtenář si je sám – díky volitelnému postupu četby – může dávkovat. A pak je tu ještě člověk Adam, nový Adam, možná i budoucí spasitel stromů, a tím i lidí, alespoň tak on sám vidí svoji budoucnost. Prozatím je spasitelem čtenářské přístupnosti...

Stromy, kořeny a kluk jsou, jak asi již dostatečně vyznělo z tohoto textu, knihou spíše k rozjímání, než dobrodružnou a napínavou četbou. Těžko předvídat, jak ji děti přijmou. Ale pozor, není to rozjímání asketické, je to živelný karneval slov plný originality, ve kterém jde více o mystérium zážitku, než o morální poučení. Kdo zvládne tančit v rytmu Míkové punkového chorálu, bude navždy proměněn. A to je cenné, i kdyby takových dětských čtenářů bylo jen pár.

[1] MÍKOVÁ, Marka. Stromy, kořeny a kluk. Ilustrovala Aneta Františka HOLASOVÁ. Ahoj!. Praha: Argo, 2024. ISBN 9788025744901.
[2] WOHLLEBEN, Peter. Tajný život stromů. Přeložila Magdalena HAVLOVÁ. Brno: Kazda, 2016. ISBN 8504186120178.